Česko musí dramaticky navýšit výdaje na obranu. Nechce-li se ocitnout v kůži myslivce, co honil tolik zajíců naráz, až si uhnal smrt, čelí nutnosti jiné výdaje osekat. Nebo musí zásadně zmírnit zátěž, která snižuje konkurenceschopnost jeho firem a podniků v globálním měřítku. Tím si Česko zajistí rychlejší ekonomický růst. Tedy i vyšší daňové inkaso, aniž by daňové sazby zvyšovalo. Takže by pak mohlo vydávat mnohem více na zbrojení, a ještě k tomu udržet rozsah sociálního státu i při postupujícím demografickém stárnutí.
5 procent za článek 5? Zbožštili jsme symbolická čísla, ale na plodnost a hodnotu 2,1 kašleme |
Během deseti let bude Česko muset navýšit své výdaje na obranu a výdaje s nimi související na 5 % HDP. Pokud by tyto výdaje navyšovalo postupně, v pravidelném rozsahu, pak v roce 2030 by vydávalo asi 3,5 % HDP. Místo letošních 161 miliard korun by tak na obranu a související věci dávalo nějakých 355 miliard, tedy bezmála o 200 miliard více. Když uvážíme, že schodek státního rozpočtu má být v příštím roce asi 280 miliard, hrozí, že kolem roku 2030 se bude kvůli navýšeným výdajům na zbrojení pohybovat kolem půl bilionu.
Pochopitelně, jde o nominální čísla. Reálně z uvedených vyhlížených cifer něco ukousne inflace, která do roku 2030 nastane (avšak pokud se nestane nic nepředpokládaného, zase tolik neukousne). Navíc hrozí, že schodek státního rozpočtu může být i notně vyšší než „jen“ půlbilionový. A to v tom případě, udeří-li nějaká fatální pohroma pro veřejné rozpočty typu globální finanční krize z doby před více než patnácti lety nebo covidové pandemie z doby před pěti lety.
Souhlasíte s navyšováním výdajů na obranu ve výši 5 % HDP?
Pokud se Česko nechce nebezpečně zadlužit a zároveň hodlá dostatečně zbrojit, plnit své závazky vůči NATO a k tomu udržet rozsah sociálního státu i v době povážlivě se zrychlujícího demografického stárnutí, musí z podniků a firem sejmout administrativní a regulatorní zátěž či alespoň její podstatnou část. Klíčovým zdrojem takové zátěže je objektivně přepjatá snaha o dekarbonizaci, plynoucí ze závazků Green Dealu. I Národní rozpočtová rada pracuje s číslem 1,3 bilionu korun – tolik bude podle ní českou ekonomiku stát dekarbonizace v letech před rokem 2030. To je v průměru takřka 220 miliard ročně.
Kdo nahrává Rusku
Co za těchto 220 miliard korun ročně Česko získá? Prakticky nic. Alespoň tedy z hlediska boje s klimatickou změnou, jímž ovšem je údajně Green Deal – tedy snaha o dosažení uhlíkové neutrality k roku 2050 – motivovaný.
Do roku 2030 klesne podíl EU na globálních emisích oxidu uhličitého pod úroveň 5 %, i pokud by se Unie již do té doby neuchýlila k žádným dalším opatřením v tomto směru, ať už jde o emisní povolenky druhého typu, nebo uhlíkové clo. Obě tato opatření představují příklad dodatečné finanční zátěže nejen pro domácnosti, ale i pro firmy v EU. Přitom tedy se už nyní vývoj podílu EU na globálních emisích pohybuje po dráze, která jej během pěti let zavede pod úroveň 5 %.
Půjde na obranu 5 % z koláče? Ale jak velkého? Jak Evropa a Unie pekly dort |
Z podstatné části proto, že dva největší znečišťovatelé – Čína a USA – své klimatické závazky neplní. Čína hrubě neplní své závazky plynoucí z deset let staré Pařížské klimatické dohody soustavně už od roku 2020, jak letos konstatoval renomovaný finský environmentální institut CREA. USA s nástupem Donalda Trumpa Pařížskou klimatickou dohodu rovnou shodily ze stolu. EU se tudíž svým Green Dealem ocitla v určitém osamocení, tak trochu jako „kůl v plotě“.
Minimálně tedy dává ekonomický smysl, aby EU se všemi svými novými klimatickými opatřeními přestala, pozastavila je a pokračovala v jejich zavádění až tehdy, začne-li její zmíněný globální podíl na emisích opět narůstat, byť třeba jen nepatrně. Protože to bude příznak, že i ostatní ekonomiky v čele s Čínou a USA s ní v tempu ozeleňování – či likvidace vlastního průmyslu – srovnaly tempo.
I pro Česko tedy dává ekonomický smysl, aby z firem a podniků sňalo zátěž dekarbonizace, která je stejně vlastně k ničemu, neboť EU jako celek představuje již nyní, se zhruba šestiprocentním podílem na globálních emisích, příliš malého globálního znečišťovatele – přičemž během pěti let bude ještě menším. Nebo si opravdu někdo soudný myslí, že celek, jenž má na svědomí méně než 5 % globálních emisí, může jakkoli ovlivnit proces klimatické změny?
Ostatně zřejmě proto nyní Evropská komise tolik tlačí nový „Fit for 90“, jenž má být splněn k roku 2040. Až totiž kolem roku 2030 klesne podíl EU na globálních emisích pod úroveň oněch 5 %, budou se o nutnosti provádět další opatření na potlačení emisí hůře přesvědčovat i ti její obyvatelé, kteří dosud zelené ideologii podléhali poměrně snadno. S nižšími jednotkami procent globálních emisí bude Green Deal sám o sobě tou dobou z hlediska boje s klimatickou změnou k ničemu až moc zřetelně. Je třeba tedy do toho času členské státy zavázat k dalším opatřením, dalším sankcím…
Vyzbrojená a sebevědomá Evropa? Ne tak rychle, varují američtí odborníci |
Tyto závazky již nepřebírejme. Naopak, zasaďme se v Bruselu o zpomalení a osekání stávajícího Green Dealu. Sejmeme tím fatální zátěž z firem a podniků, otevřeme dveře prosperitě. Česká ekonomika bude mít až stovky miliard navíc, což usnadní zbrojení – a tím pádem účinné odstrašení Ruska – i při zachování sociálního smíru. Kdo nyní v ideologickém zaslepení trvá na stále ambicióznější podobě Green Dealu, nahrává vlastně zájmům Ruska.
