Titulní postava, Don Špagát, je zde uváděn počeštěním poněkud pokroucenou podobou německého „Räuberhauptmann“, tedy „náčelník, hlavní osoba loupežníků“ (“Räuber“ – „loupežník, lupič“, „Haupt“ – „hlava“, „Mann“ – „muž, člověk“), a za pozornost stojí i označení jeho pobočníka Špinifixe (snad od „Spinne(n)fuchs“, doslova „Pavoučí (tj. mazaná či proradná) liška“), utvořené z německého „Hauptkamerad“, kde se opakuje slovo „Haupt“ i jeho význam „hlavní“ (zbývající „Kamerad“ je ovšem slovo prapůvodně ze španělštiny, kde primárně označovalo osobu sdílející s ostatními světnici či komoru – špan. „camera“).
Ministerstvo Šikany Mladých Talentů (MŠMT) aneb Otevřený dopis ministru Mikuláši Bekovi |
K čemuž je potřeba ještě dodat, že Don Špagát i celá jeho lupičská banda nakonec špatně skončili, neboť krásná panna Amálie v odvetě za to, že přepadli její domovský hrad a zavraždili posádku včetně jejích rodičů, sice splnila Špagátův rozkaz „Nynčko uvař černý kafe“, ale přitom „tajně do mašiny // utrejchu přihodila“.
Takový popis dění – téměř jistě náhodně, ale přesto překvapivě trefně – rezonuje s tím, že části melodie této písně lze zaslechnout již ve skladbě Hymnus na Nemesis (řeckou bohyni pomsty), jejímž autorem je básník, hráč na citharu a zpěvák počátku druhého století po Kristu Mesomedes Krétský.
Německá přejímka „hejtman“ (variantně i v podobách „hajtman, hetman“ a dalších, a dokonce i v poněkud násilně „pospisovnělé“ formě „hýtman“) má však v češtině historii daleko starší, než by se mohlo z textu uvedené kramářské písně zdát: najdeme ji již u Mistra Jana Husa, který ovšem kritizuje jak hejtmany samé, tak – ve svém protiněmeckém jazykovém purismu – i příslušné slovo, když píše: „... by měli póvody, jimž po německu řiekaji haupmany, zvěšeti…“ (“póvoda“ byl v tehdejší češtině „vůdce, osoba ve vedoucím postavení“).
Je ovšem potřeba si uvědomit, že staří Čechové rozlišovali hejtmany dvojího druhu: husité a obecně vojska měli hejtmany polní, jedním z nich byl i Jan Žižka, zápisy v Archivu českém však svědčí o tom, že kromě nich existovali již v 15. století i civilní hejtmani, tedy vrcholní správní úředníci jednotlivých krajů. Ti přežili mnohé reformy, nezrušilo je ani Obnovené zřízení zemské, ani tereziánské a josefinské reformy, až během porevolučních změn v roce 1849 byla krajská hejtmanství přejmenována na krajské úřady a jejich šéfové byli titulování jako krajští prezidenti. Slovo „hejtman“ však nezaniklo: kdo četl Švejka, jistě si vzpomene na vojenského hejtmana Ságnera nebo na civilního okresního hejtmana, o němž tak rád hovořil poručík Dub, a okresní hejtmani přežili i v československé státní správě až do německé okupace.
Zvrácené zvratné pasivum aneb O potřebě alespoň mírně se přivzdělat v mateřštině |
Od roku 1939 se ovšem až do konce století slovo „hejtman“ nepoužívalo, a tak mi zní staromilsky, jako by příslušelo někam mezi časy husitů a dobu Rakouska-Uherska, na čemž posledních 25 let nic nezměnilo. Ale pro mladší generace jazykově nezatížené 20. stoletím jsem rád, že jsme se s reformou krajského zřízení k dávné tradici hejtmanů dokázali vrátit, stejně jako k obecním úřadům a radám (místo národních výborů), starostům, radním a radům (namísto lecjak titulovaných soudruhů). Slovo „hejtman“ je připomínkou dávných tradic českého státu, kterou jsme navíc dobově aktuálně obohatili o překloněné „hejtmanka“.
