Zatímco v hodinách dějepisu se učíme, že dějiny máme znát proto, abychom je neopakovali, v reálném životě se z historických varování stala levná nálepka. Kdo nesouhlasí, je hned nacista. Kdo váhá, je zrádce. Kdo volá po dialogu, rovnou kolaborant.
Už nehrajeme argumentační šachy, kde záleží na logice a přesnosti. Hrajeme ideologický poker, kde každý drží v ruce samé jokery – a Hitlera má v kapse každý druhý. Ještě než otevřete ústa, někdo vás přebije: „Tohle byste říkal i v roce 1938? Co by na to řekl Churchill?“ A diskuse končí dřív, než začala.
Tato novodobá slovní pyrotechnika má ovšem jednu zásadní vadu: nepálí oponenty, ale pravdu. Přirovnání k nacismu, k Hitlerovi či k Mnichovu by měla být extrémní, výjimečná a především hluboce promyšlená.
Američanka pátrá po osudu židovské babičky z Prahy. Stopy vedou i do Švédska |
Místo toho se jich dnes používá, jako by šlo o běžné dochucovadlo do každé diskuse. Třeba sebevíce marginální o placení školních kuchařek. Je to jako kdybychom každé otravné sousedce říkali „vrah“, každému nepoctivému podnikateli „Stalin“ a každému kompromisu „Jalta“ nebo „Mnichov“.
Nedávno jsem na jedné sociální síti četl, že reklamační řízení u jednoho českého telefonního operátora je skutečný fašismus. A že fotbaloví chuligáni nazývají Policii ČR jako Gestapo, již netřeba snad ani připomínat.
Vyprázdnění pojmů
Tímto nadužíváním se obsah těchto slov šíleně vyprazdňuje. Z nacismu se stává mem, z Hitlera digitální strašák. Když se z každého, kdo nesdílí naše vidění světa, stane potenciální tyran, přestáváme být schopni rozlišit skutečnou hrozbu od politického nesouhlasu.
A to je nebezpečné.
Zvláštní kapitolou je pak ono pověstné „mnichovanství“. Dnes se tím slovem neoznačuje pouze politická zbabělost, ale často i prostá snaha o diplomacii, zdrženlivost, nebo dokonce zdravý rozum. Jako by každý, kdo není ochoten okamžitě tasit meč (nebo aspoň „caps lock“ v internetové diskusi), byl zrádcem národa.
Strategickou komunikaci potřebujeme, ale nesmí vypadat jako politické školení mužstva |
„Kompromis? Mnichov! Dohoda? Mnichov! Nebombarduješ první? Zrada!“ Přitom právě schopnost jednat, vyjednávat a hledat mírová řešení je tím, co nás jako společnost odlišuje od barbarské minulosti.
Úcta ke skutečným obětem
Nejde jen o logiku – i když i ta při takovém slovním přestřelování často bere za své. Jde především o úctu k těm, kteří si hrůzy skutečné války a skutečného totalitního režimu prožili na vlastní kůži. Když jejich bolest redukujeme na argumentační granát, který skoro každodenně házíme na oponenty v internetových diskusích, urážíme nejen památku obětí, ale i samotný význam historického poznání.
Jen Putin není „chcimír“. Bude příměří, jsou-li pro všichni od Kyjeva přes EU až po Trumpa? |
Historie má být memento. Ne kladivo na čarodějnice, které vytáhneme vždy, když nám dojdou argumenty.
Ergo kladívko, pakliže každou nesouhlasnou větu ukončíme výkřikem „Hitler!“, možná tím říkáme víc o sobě než o tom, koho kritizujeme. A určitě tím říkáme méně, než si myslíme.
Poučme se z historie – ale ne tím, že z ní uděláme kýč.
