Naposled dostal chuť na majonézu, jako že si ji dá na cosi, co zbylo od oběda. To by nestálo za glosování, kdyby na něj ta chuť nepřišla po půlnoci, a já už nespala. Když spím, nemůžu jít a načatou majonézu ve sklenici vrátit do lednice. Zaznamenala jsem ji na stole až ráno, rutinně si zanadávala, ale taky mne přepadla pochybnost: bude majonéza, která byla načatá už dobrý týden, po osmihodinovém pobytu v teple ještě zdravotně nezávadná?
Došla jsem k závěru, že možná ne, a vzhledem k tomu, že už jí tam stejně bylo jen maloučko, odhodila jsem skleničku do odpadkového koše. Nedělám takové věci ráda. Moc dobře vím, že sklo patří do tašky na tříděný odpad, kterou máme v předsíni, ale tam přece nemůžu odložit sklo i s majonézou.
Copak nemůžete ty názory trochu hlídat? |
Ještě po činu jsem chvíli uvažovala, jestli mám tu věc v koši opravdu nechat. Přesněji do okamžiku, než vstal Petr a při vyhazování kmínu, který se sypal z jeho oblíbeného bochníku, skleničku uviděl a zaúpěl: tak tohle nééé. Je nedbalý na majonézu (apod.), ale velmi dbalý na třídění odpadu. Vím to, takže jsem čekala, s jakým řešením přijde.
Začal tím, že vytáhl z kredence porcelánovou misku a začal do ní dlouhou lžičkou stěhovat ze skleničky zbytek majonézy. Ty ji chceš ještě konzumovat? Položila jsem faktický dotaz. Prý nikoliv, účelem bylo dostat většinu rosolovité hmoty ze dna skleničky s poměrně úzkým hrdlem někam, odkud ji bude možné vytřít do koše širší gumovou stěrkou. Tím pádem už nebyla od majonézy jen sklenička, ale i porcelánová miska.
Pak přišla na řadu vařící voda, více vařící, než je ta, která teče z kuchyňského kohoutku. Pomohla rychlovarná konvice nepřekvapivě naplněná na maximum. Dále méně horká voda, kterou bylo třeba příliš horkou vodu zchladit, a to ne právě malým množstvím Jaru, protože majonéza je, jak známo, dost mastná a jedna kapka prostředku by nepomohla.
Za chvilku se sklenička určená do odpadu leskla a stačilo se vypořádat už jen s miskou, lžičkou a stěrkou, což bylo o něco snazší, ovšem trochu Jaru navíc to taky chtělo. Muž Petr přemístil skleničku do tašky určené pro tříděný odpad a vypadal spokojeně, já uvažovala nahlas, jestli jeho procedura byla vůči životnímu prostředí opravdu šetrnější než moje řešení.
Dál jsme se ale nedostali. Pochopila jsem, že projekt je projekt, jednou naprogramovaný, navždy naprogramovaný. A asi je jedno, jestli jde o program separace odpadu nebo třeba rušení jaderných elektráren, pochyby se nepřipouštějí. Vítejte ve společnosti naprogramovaných.
