Pravda je prostší: hokej je jakýmsi národním váliem. Hokejová euforie je zjevnou náhražkou krajně nejisté a krajně fluidní národní identity. A možná je i hlavní, ne-li jedinou náplní národního sebevědomí, pokud polistopadové Česko nějaké má.
České, moravské i slezské země mají dlouhodobě problém se svojí identitou. Nemají jasno, jak vyprávět svůj vlastní příběh. Vyhráli, nebo prohráli jsme u Lipan? Vyhráli, nebo prohráli jsme na Bílé Hoře? Přišla v roce 1945 z východu svoboda, nebo okupace?
Zmatené a každou chvíli jinak vyprávěné dějiny uhýbají před jasnou interpretací, zvláště když nejoblíbenější diskurs je vyprávět české dějiny pohledem zrazených a poražených. Nemáme mnoho vítězných příběhů, nemáme svůj Gettysburg, bitvu o Londýn ani Stalingrad. Zato takové finálové triumfy v Naganu či v Praze moc neokecáte. 1:0. 2:0. Můžete ho vyprávět pohledem trenéra, fanouška či maminky, ale na konci máte stejný vítězný příběh a stejné číslo. Hokejová vítězství nabízejí jasnou a i dětem srozumitelnou identifikaci tam, kde tradiční dějeprava tápe.
O národní hrdosti
Zatímco všechny státní svátky pro tuzemce znamenají jen důvod prodloužit pobyt na chatě, během olympiády či mistrovství světa v hokeji se na tvrdé zápolení tvrdých hochů dívají povětšinou lidé, kteří by nedokázali vyjmenovat ani polovinu týmů hokejové extraligy.
