Vzali jsme si taxíka z Výstaviště na Hlavní nádraží. Hustě pršelo. Taxikář nás vysadil kus před nádražím. Vyrozuměli jsme z toho, co říkal, že prostor před nádražím má obsazený jiná taxikářská mafie, než je ta jeho. Trochu navlhlí jsme dorazili do hlavní haly. Podařilo se nám vyhnout se nebezpečně vratkým bezdomovcům a Karel mě včas zarazil, abych nevstoupil do louže rozlitého vína a střepů z rozbité flašky. Pod nohy jsem se nekoukal, oči jsem měl jen na tabuli odjezdů.
¨
Odkud kouká Mlok. Juden raus, zní Evropou, u nás naštěstí jen na vysokých školách |
U našeho mezinárodního rychlíku Vindobona byla červená dvacítka. Tušil jsem, že je to zpoždění a tušení bylo správné. Pak jsme chvíli bádali nad zmateným systémem ukazatelů, ale jsme bystří chlapci Honzíkové. Cestu na peron jsme našli. Tam jsme mohli obdivovat obrovský billboard inzerující vysokorychlostní VRT železnici. Že jako se už vykupují pozemky a jestli nás to zajímá, ať se přihlásíme. Nás spíš zajímalo to zpoždění.
Nakonec rychlík přijel, usedli jsme a vlak se rozjel. Zapředli jsme hovor o vysokorychlostní železnici. Naposledy jsem VRT jel letos na jaře z Kjóta do Tokia. Nuda. Nebyli bezdomovci, nebyly rozbité flašky a šinkansen přijel a odjel na minutu přesně.
Povídali jsme si o vysokorychlostní železnici. Do toho přijel stevard, koupili jsme si sendvič a pití, ale měl rozbitou čtečku na karty, a když jsem mu nabídl tisícovku, co mám v peněžence jako železnou zásobu, neměl nazpátek. Naštěstí to za mě Karel zatáhnul a my si mohli dál pěkně povídat o vysokorychlostní železnici, jak si to posviští z Brna do Prahy za padesát minut.
Snění nám přerušilo hlášení v českém, poté německém a anglickém jazyce. Hlásání sdělovalo, že zpoždění je nyní pětatřicet minut. V české verzi bylo jako přídavek vysvětlení, že je to důsledek „výpadku na trati nebo poruchy vagonu nebo lokomotivy“. Zbytek cesty uplynul už bez doplňkového hlášení, takže jsme do Prahy dojeli za tři hodiny. Při povídání o vysokorychlostní železnici nám to pěkně uběhlo.
Cena za statečnost. O (ne)tolerování palestinských vlajek na českých univerzitách |
Vyšli jsme do odbavovací haly, té brutalistní, červené. Vypadá i po čtyřiceti letech výborně. Bylo v ní živo, obchody svítily, v kavárničkách plno lidí. Myslel jsem na to, že se tohle všechno zbourá a místo toho tu bude dřevěná pergola, do které bude pršet, ale dostane četná ocenění za umělecký dojem. Nezbylo než se deštěm přesunout do přilehlého parkhausu, kde České dráhy mají pro zákazníky zdarma stání. V podchodu jsem nešlápl na dva zachumlané bezdomovce, vyzvedl auto, zaplatil dvě kilča, což je verze stání zdarma v podání Českých drah. Moje Honzíkova cesta skončila. Konec dobrý, všechno dobré!
