Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

HOŘEJŠÍ: Promořování jako chybná cesta. V čem se docent Vymazal mýlí

Názory

  18:03
Se zájmem (a s rozpaky) jsem si 16. června přečetl obsáhlý rozhovor s docentem Tomášem Vymazalem v Deníku N. Pan docent v něm uvádí řadu tvrzení, která nejsou v souladu se skutečností, nebo jsou přinejmenším kontroverzní, a tak bych je rád korigoval. Deník N mi však reakci odmítl otisknout a proto jsem se obrátil na Lidovky.cz.

Václav Hořejší v laboratoři Ústavu molekulární genetiky v Krči. foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Pan docent je poněkud překvapivě stále ještě zastáncem „promořování“ populace virem SARS2, původcem pandemie covid-19, jakožto metody přispívající k „přirozené“ imunizaci a následné ochraně před opakovanou infekcí.

Je třeba upozornit, že takový názor je v příkrém rozporu míněním a doporučeními nejpřednějších světových epidemiologických a imunologických expertů, včetně těch reprezentujících instituce jako je WHO, americké Centrum pro kontrolu nemocí (CDC), evropské ECDC či německý Institut Roberta Kocha a publikovaných v nejprestižnějších světových odborných časopisech. Nic na tom nemění politováníhodná skutečnost, že mezi zastánce promořování populace patří i řada českých mediálně známých lékařů.

Co stačí ve škole, v baru neprojde. Žáci podstupují PCR test jednou za 14 dní, podle expertů je to hraniční

Doc. Vymazal např. říká, že promořování je „ stejně legitimní nástroj k získávání protilátek jako nechat si to píchnout do ramene. Když má někdo v rodině jakoukoliv dětskou nemoc, strká to druhé dítě k tomu nemocnému, ať si třeba plané neštovice prodělá co nejdřív. Je to normální přirozená cesta získávání protilátek.

Je třeba upozornit, že covid-19 je v průměrné populaci chorobu s 2% smrtností (více než 10x vyšší než u sezónní chřipky!), přičemž její smrtnost ve vyšších věkových skupinách je ještě několikanásobně vyšší. Rozhodně tedy není na místě ji srovnávat s planými neštovicemi.

Promořování rozhodně není uznáváno jako přijatelná či dokonce doporučovaná metoda získávání protilátek u jakýchkoli infekčních onemocnění, jako jakási přijatelná náhrada za očkování. Bylo by jistě zajímavé znát názor doc. Vymazala, jaká by musela být smrtnost nějakého onemocnění, aby promořování bylo i pro něj už nepřijatelné.

Covid-19 má ovšem nejen relativně vysokou smrtnost a četnost závažných případů vyžadujících hospitalizaci, ale ignorovat nelze ani dlouhodobé následky covidu (tzv. dlouhý covid), které postihují nejméně 10% lidí, kteří tuto nemoc prodělali (a jsou to většinou spíše lidé mladší nebo středního věku).

Pan docent také říká: „na covid umřelo zhruba 70 procent z těch, kdo jsou vykazovaní v oficiálních statistikách jako oběti covidu“ a že ti ostatní zemřeli prostě na něco jiného (třeba na nějaký úraz) a ten covid tam byl jen tak nějak navíc. K takovému tvrzení neexistují žádné podklady. Naopak - ve skutečnosti je počet úmrtí na covid pravděpodobně vyšší, než se oficiálně uvádí ve statistikách.

Skutečný počet obětí epidemie charakterizuje nejlépe tzv. počet celkových „nadúmrtí“ ve sledovaném období ve srovnání s obdobným obdobím v letech před epidemií a jeho korelace s počtem onemocnění a počtem oficiálních úmrtí na covid. Tento údaj pak zahrnuje i případy, kdy někdo na covid zemřel, ale formálně nebyl diagnostikován. Toto téma je velmi dobře pojednáno v řadě článků, např. zde nebo zde.

HOŘEJŠÍ: Jsme obětí promořovačů? Nepřiznaná strategie vedla k nynější katastrofě

Nekorektní jsou také Vymazalova slova o tom, že průběh epidemie byl stejný v celé Evropě, takže jsme to vlastně zvládli dobře a za těch vice než 30 tisíc mrtvých nikdo nenese zodpovědnost, protože „ten virus si v zásadě nenechá moc diktovat“.

Skutečnost je taková, že Česko zvládlo tu první jarní vlnu úplně skvěle, protože včas zavedlo přísná protiepidemická opatření (trochu přehnaně nazvaná „lockdown“ – ve skutečnosti velká většina lidí chodila dál do práce…). Vláda ale tragicky selhala (do značné míry pod vlivem „špatných rádců“ zlehčujících závažnost epidemie, ale také kvůli blížícím se volbám), když na konci léta přistoupila k potřebným opatřením pozdě. Podobná chyba se bohužel opakovala, když vláda přistoupila k výraznému rozvolnění v předvánočním období. Je třeba zdůraznit, že tato pochybení posléze premiér sám uznal a omluvil se za ně při jednom z následných parlamentních projednávání žádostí vlády o prodloužení nouzového stavu.

Je třeba si uvědomit, že řada zemí se těch našich tragických podzimních chyb nedopustila (nebo aspoň ne v takové míře). Proto třeba Německo mělo na počet obyvatel úmrtnost nižší téměř 3x, Dánsko 7x, Norsko 20x, Austrálie téměř 100x, o asijských zemích (Čína, Tchajwan, Jižní Korea, Japonsko, Thajsko, kde byla ta úmrtnost také nejméně 100x nižší) ani nemluvě. Ale nejjasnějším důkazem nepravdivosti tvrzení, že „ten virus si v zásadě nenechá moc diktovat“ je srovnání výsledku naší loňské jarní vlny (spíš nepatrné vlnky) a toho, co následovalo potom.

Vymazalovo konstatování : „Takže si myslím, že se tady zbytečně věci dramatizovaly“ je ve světle těchto skutečností podle mého názoru poněkud cynické. Myslím, že je vždy škodlivé zavírat oči před nepříjemnou realitou a nepřiznávat si vlastní selhání. Omlouvat se tím, že podobně špatné to bylo třeba i v New Yorku, je nepřijatelné.

Politováníhodná je také Vymazalova kritika testování. Říká např. Nechápu, proč se člověk, kterému nic není, nechá testovat“. Myslím, že dnes i naprostá většina laiků ví, že v mnoha případech probíhá covid-19 bezpříznakově a že i takoví lidé šíří infekci. Je také všeobecně známo, že u spousty nemocí se provádí preventivní testování lidí, kterým subjektivně nic není.

Pan docent kritizuje i to, že vláda financovala testování zdarma, a říká, že kvůli tomu vznikla v rozpočtu obří díra, „kterou budeme splácet my, naše děti a možná ještě jejich děti. Protože se zastaví hromada jiných projektů, do kterých se ty peníze mohly dát“.

Virus jako spící medvěd, který se probral. U některých lidí se covidová infekce uhnízdila v těle

Ani s tím nelze dost dobře souhlasit. Testují se přece např. rutinně miliony zdravých matek před porodem a zdravých dárců krve na přítomnost viru HIV, ačkoli jim vůbec nic není. Jistě bychom mohli i to kritizovat jako mrhání prostředky. Podobně – jen u velmi malého procenta infekcí virem poliomyelitidy dochází k závažným neurologickým komplikacím a navíc u nás se tato choroba už velmi dlouho nevyskytuje – měli bychom tedy snad zrušit marnotratné očkování a ušetřené prostředky věnovat na „jiné projekty“?

Velmi mě zarazila věta pana docenta o epidemii v domovech důchodců („A když covid „vlétne“ mezi staříky, logicky se jim všem začne špatně dýchat.”). To zní opravdu (zvláště od lékaře) velmi ošklivě - doufám, že je to jen nějaké neobratné vyjádření…

Nelíbila se mi ani docentova věta o případných lécích: “Pak to byl remdesivir, který nevyšel ve velkých studiích přesvědčivě, ale myslím, že 95 procent lidí, kteří ho v této zemi podávali a ordinovali – včetně mě –, je přesvědčeno, že funguje.” Znamená to, že spíše než na rigorózně provedené klinické studie se máme spoléhat na nějaké subjektivní dojmy?

Závěrem něco pozitivního – i pan docent uznává potřebnost očkování, a to dokonce i metod, které lidi k očkování donutí. I tam mi ale něco vadí. Pan docent se veřejně chlubí tím, že se nikdy nenechal očkovat proti chřipce – od lékaře velmi smutné…

Autor je český molekulární imunolog.

Autor: