Nehodlám nicméně – nepřekvapivě – psát o problémech liturgie a bohosloví, ale o jazykovědě: theologicky rozverná slovní hříčka si totiž žádá lingvisticky sucharského vysvětlení. Jak je zřejmé, toto vysvětlení se musí zejména zabývat nápadnou podobností slov „Hospodin“ a „hospoda“.
Cyril s Metodějem při překladu biblických textů do staroslověnštiny, jimi vytvářeného umělého jazyka, jenž pro svou vznešenost mohl sloužit jako bohoslužebný (na rozdíl od tehdy běžně užívané praslovanštiny), narazili na problém, jaké slovo užít coby ekvivalent hebrejského JHVH (“Jehova(h)“, „jsoucí, existující“), řeckého „Kyrios“ či latinského „Dominus“ (obojí „Pán“). Pouhé „pán“ (resp. jeho praslovanská verze „hpan“) se jim zdálo příliš slabé, neboť jím mohli být oslovování i obyčejní smrtelníci, a proto se nechali inspirovat řeckým „despótēs“ (v dnešní češtině existujícím jako „despota“, tedy se značně negativní konotací, v časech byzantské říše to však bylo prosté označení všemocného vládce).
„Despótēs“ je přitom složenina komponent vztahujících se až k indoevropskému základu našich jazyků: první část „des“ je zkrácené prapůvodní „dems“, které je 2. pádem výrazu nesoucího význam „dům“ (kromě hlásek „d“ a „m“ objevujících se i v češtině připomínám znalcům latiny, či alespoň turistům navštívivším památky antického Říma, Domus aurea císaře Nerona), druhá část „potes“ souvisí s takovými slovy, jako jsou „potence“ nebo „potenciál“, tj. „schopnost“ či „moc“, a má v tomto případě význam „držitel moci, vládce, pán“. „Despótēs“ tedy etymologicky znamená „pán domu“ ve smyslu „pán nad všemi, kdo v domě přebývají“ – tj. nad rodinou a služebnictvem, ale také, a pro nás zde zejména, i nad příchozími a hosty.
Smutné výročí plodné spolupráce NKVD a Gestapa |
Inspirováni představou, že nově pokřesťanštění Slované by měli přijít do církve jako hosté do Božího domu, autoři staroslověnštiny vytvořili výraz „gospod“ přeměněním řeckého „despótēs“ do složeniny, v jejíž první části zní namísto celého osazenstva domu pouze praslovanský „gost“ (česky „host“) a druhá je po odtržení koncovky a malé hláskové úpravě pouze převzatá – „gospod“ byl tedy „pán hostů“. Jazykovou motivací vytvoření výrazu v této podobě byla zejména možnost jednoslovně odlišit křesťanského boha od obyčejných (pohanských) bohů, jimiž se to samozřejmě v tehdejším slovanském světě jen hemžilo (Perun, Svarog, Lada, …).
Naši předkové měli ovšem na náboženství (jakékoliv) stejně jako z valné části my dnes zdravě skeptický pohled, což vedlo k tomu, že „gospodem“ (“pánem hostů“) byli o nemnoho později nazývání i provozovatelé zcela světských zařízení starajících se o hosty. To vedlo k tomu, že se v náboženském kontextu pro jasnost věci přidalo ještě zakončení „-in“ (vzniklo tak slovo „Gospodin“, dnešní „Hospodin“). A kromě toho se v okruhu některých západních Slovanů z provozovatele označení přeneslo i na provozovaný podnik – čímž vznikla „hospoda“, a z toho všeho později zobecněním na provozování jakýchkoliv výdělečných podniků i „hospodář“, „hospodářství“ aj.
K čemuž je jako postskript pro zajímavost možné dodat, že u jižních Slovanů k takovému vývoji nedošlo, a proto se česká „hospoda“ třeba v bulharštině nazývá „mechana“ (v cyrilici „MEXAHA“) – což pak může vést ke smělým hypotézám o tom, jaký význam má u našich balkánskoslovanských bratrů výraz „mechanizace“.
