Sedím na lavičce dětského hřiště. Nejsem sám, je nás tu – dospělých – odhadem asi tak deset. Naše malé děti se klouzají po skluzavce, dělají bábovičky, houpají se. Takové normální letní odpoledne strávené s dětmi.
Branku na hřiště po chvíli otevírá další dítě, chlapec. Je jiný – o trochu starší než děti, pro něž je hřiště určeno, od pohledu zanedbanější, tlustší. Přiběhne k pískovišti a první, co udělá, je, že nabere písek do kbelíku, který mu nepatří, a rozprašuje ho mimo pískoviště. Má z toho velikou radost. Já ne. Je to sice hloupost, ale mně to vadí. Neřeknu mu ale nic. Nikdo mu neřekne nic. Všichni se dívají stranou – jedině jeho rodiče a prarodiče, kteří se usadili na lavičce za plotem hřiště, kde kouří a popíjejí pivo, se nedívají stranou. Jim je to jedno.
Když dítě rozprašování písku po celém hřišti omrzí, postaví se před skluzavku a začne od dětí požadovat imaginární vstupné. Kdo nezaplatí, nesklouzne se. Vadí mi to? Jistě že mi to vadí, ale mlčím. Problémem je, že má dcera se chce jít taky sklouznout. A tak vstanu, vezmu ji za ruku, projdu kolem nekompromisního malého výběrčího poplatků, který přede mnou přece jen poněkud poustoupí, dcera se sklouzne a spokojeně běží jinam. Jsem rád, že běží jinam.
Pak chlapec na pískovišti bere ostatním dětem hračky. Tentokrát už se všichni dospělí dívají ne tak úplně jinam, ale pokradmu se dívají na mě. Spíš bych vlastně měl říct: „všechny ženy“ se dívají na mě – jsou tu kromě mě samé matky. Chtějí, abych toho chlapce já, jediný muž na hřišti, okřikl, a nechtějí to udělat samy, protože nijak netouží dostat se do křížku s jeho rodiči za plotem. Dělám, že jejich pohledy nevidím, a beru dceru na houpačku. Jde ráda. Jsem rád, že jde ráda.
Zhruba po půl hodině od chlapcova příchodu se hřiště, přestože ještě není večer a jindy v tuto hodinu bývá ještě plné, začíná vyprazdňovat. Je mi trapné odejít. Když ale onen chlapec chce vzít dceři motorku, odcházíme i my; a odcházíme s pláčem, neboť dcera nechápe, proč má jít domů tak brzy.
Chci – protože mám zkažené odpoledne – něco při odchodu říct chlapcovým rodičům, ale nevím, co by to mělo být, a popravdě ani já netoužím po slovní výměně s těmito lidmi – s těmito Romy.
Při cestě domů přemýšlím, jestli jsem přece jen neměl něco udělat, jenže nevím co. Jak se těm Romům (ano, Romům – vzteky přemýšlím právě v těchto kategoriích) bránit? Jako se bráníme vlkům (a zahánět je jako ojedinělé vetřelce, kteří narušují pořádek)? Nějaký ještě odpornější člověk než já by mohl vzpomenout na krysy (a myslet na jed a společenskou očistu). Anebo považovat tyto lidi za něco na způsob brouka, či dokonce viru – entitu, jíž se už bránit nedá, protože je úplně všude...
Jsem naštvaný – na sebe, že mi v hlavě tak odporné myšlenky běží, a na toho chlapce a hlavně na jeho rodiče, že mé myšlenky přivedli na svět. Anebo byly v mé hlavě vždy? A neklube se rasismus právě na takových dětských hřištích?
