Východoevropští disidenti moc netrpěli, otřel se Chomsky o Havla a spol. |
Psal mi, že se omlouvá – i proto, že si pamatuje na náš dřívější rozhovor –, ale že o debatu na dané téma moc nestojí.
Tady bych si myslel (po uctivém odmítnutí), že dopis skončí, jenže Noam Chomsky se rozhodl pokračovat a psal:
Nechápal jsem hysterii, která v Česku po mém výroku o východoevropských disidentech nastala a kterou jsem – jak také jinak – samozřejmě zaregistroval. Vždyť přece pro každého, kdo se o tu věc zajímá, je obecně známým faktem, že východoevropští disidenti trpěli daleko méně než jejich latinskoameričtí kolegové.
Přečtěte si například text Johna Coatswortha v The Cambridge History of the Cold War. Coatsworth v knize píše, že od počátku 60. let až do kolapsu Sovětského svazu počty politických vězňů, obětí mučení a popravených disidentů v Latinské Americe dalece převyšovaly počty těch, kteří těm samým praktikám byli vystaveni v Sovětském svazu a jeho východoevropských satelitech.
A mezi latinskoamerické oběti si započtěte například i šest vůdčích latinskoamerických intelektuálů, jezuitských kněží, jejichž mozky jim z hlav vystřelili ve Spojených státech vycvičení a Spojenými státy vyzbrojení příslušníci elitních jednotek (nedávno se ostatně vrátili z dalšího výcviku, jež vedli američtí protipovstalečtí specialisté), kteří svůj čin vykonali na pokyn nejvyššího vedení a kteří byli v úzkém kontaktu s americkou ambasádou.
A jaké byla reakce Václava Havla na toto zabíjení? V projevu, který jen několik málo týdnů po tomto hrůzném činu Havel pronesl na společném zasedání amerického Kongresu, mluvil o Spojených státech jako o „ochránci svobody“ a byl za svá slova odměněn ohlušujícím potleskem. Při své návštěvě České republiky jsem o tom všem mluvil na pražské tiskové konferenci. Jenže mi bylo hned v tu chvíli, kdy jsem to říkal, úplně jasné, že čeští novináři, ale nejen oni, i všichni ostatní, kteří poslouchali, nerozumí ani jednomu jedinému mému slovu.
Jeden z mnoha zločinů stalinismu je nutno hledat v tom, s jakou vytrvalostí ovlivňuje intelektuální kulturu těch zemí, jimiž prošel – což vlastně není, mám-li být upřímný, zrovna moc překvapivé. Když byli státními teroristy, kteří měli v zádech Spojené státy, mučeni a vražděni latinskoameričtí disidenti, dostalo se těmto disidentům jen skromné mezinárodní podpory.
Když však byli – na straně druhé – vystaveni strašně ošklivému (což ani v nejmenším nepopírám), ale i tak daleko méně brutálnímu zacházení východoevropští disidenti, stali se z nich hrdinové, které do nebes vynášel největší propagandistický systém světa – systém Spojených států amerických. Proto mě vlastně nepřekvapuje, že tito lidé tak málo rozumí světu, a že nejsou dokonce ani schopni se o něm něco naučit.
Má Noam Chomsky pravdu?
Nevím, jestli jí má a jestli není jeho pravda vůči „utrpení“ východoevropanů až příliš přehlíživá – protože jak se vlastně měří utrpení? Suchými počty mrtvých a perzekvovaných?
  |
Na straně druhé bych mu ale jednu věc (a zdá se mi, že tu hlavní, protože srovnávání utrpení je jen jeho rýpnutím) přiznal – Chomského narativ je narativem, který nás může mnohému přiučit. Například tomu, že Západ není apriori pro všechny obyvatele světa světlem a Východ temnotou, ale že oba mohly a stále mohou být temnotou i světlem, k němuž se trpící upínají, a to zároveň. I proto je dobré Noamu Chomskému naslouchat.
