Na počátku byl marketing. Pár pečlivě zvolených slov, dávka rozhořčení, kapka testosteronu a hlavně pozadí v podobě „obyčejného chlapa, co to těm nahoře řekne“, protože vyrostl na nuzném pražském sídlišti a České sodě. Výsledek? Zhmotnělá iluze, že z fabriky na hesla vyleze spasitel, který „nemlčí“, a pošle kdekoho do patřičných míst, a to stylem, k němuž by se mnozí z jeho obdivovatelů neodhodlali ani ve snu.
A chová se, jak se na legendu patří. Kdo ho urazí, tomu pohrozí, že by se mu tak trochu náhodou mohlo něco stát. Jiné urazí a tu a tam si z plezíru zvedne pravici a v komentářích vzpomene často na to, co by tomu asi tak říkal Adolf. Ale abyste to, vy zaujatci, nepochopili špatně – není to nácek, jen vyrostl na České sodě.
Je to typ politika, který se nenarodil z přesvědčení, ale z algoritmu. Nebyl vychován debatou, ale trendem. Má vše, co dnešní doba miluje: údernou frázi, jednoduchého nepřítele a nulovou pochybnost. A hlavně je dokonale prázdný. Prázdnota se teď nosí, protože se do ní vejde vše: hněv, frustrace, naděje i reklama na nový slevový kód.
Turek se stal symbolem zvláštní doby, kdy se politika neřídí hodnotami, ale statistikou sledovanosti. Kdy charisma nahrazuje algoritmus a víra se měří počtem sdílení. Je to hranatá legenda – přesně vyřezaná do tvaru, který vypadá dobře v anketě i v memu.
Každopádně, ať se vyjadřuje k čemukoliv, působí to odhodlaně. Jenže když se podíváte blíž, zjistíte, že za hranatým výrazem není obsah a jasný scénář, ale jen konstrukce. Mix dobře promíchané špetky hněvu, populismu a marketingové matematiky. Je to jako hamburger z fastfoodu. Voní po skutečném mase, ale chutná po náhražce.
Je snadné mu uvěřit, protože jeho návrhy jsou jednoduché, a to lidé mají rádi: zastavíme Green Deal, zablokujeme emisní povolenky, zrušíme zákaz spalovacích motorů. Filip Turek není politik, je prostě projekt, který má přinést iluzi, že ještě existuje někdo, kdo „to myslí upřímně“.
Motoristé nehledají náhradu za Filipa Turka, to nejde, prohlásil Macinka |
A tak se zrodil absolutní paradox: projekt nemůže upřímně říci, že udělal chyby a psal na Facebook hovadiny. Projekt se musí držet not a pokračovat. Tudíž místo toho, aby si jako opravdový chlap stoupl a uznal chybu, vymýšlí neuvěřitelná zdůvodnění a točí srdceryvná videa, jak přišel o jednoho z kamarádů, a se sepnutýma rukama mu na videu odpouští, že okopíroval jeho nacistické výkřiky.
Začíná připomínat většinu nových aut: na pohled veliká, výkon jako koloběžka, emocí jak na dětském řetězáku – a hlavně všechno na leasing. A jako s novými automobily je to s Filipem Turkem: je potřeba za každou cenu jej dostat mezi lidi. Zbytek se vrátí na servisu. A tak stále opakuje, že je připraven být ministrem zahraničí. Ví, že jej prezident nejmenuje, protože veřejnost by s tím měla – podle anket z médií a webů – problém, ale přesně s tím kalkuluje.
Jakmile se to stane, přijde marketingová meluzína, která začne vykřikovat, že to je ono: snaha starých struktur zastavit Filipa Turka, strach starých struktur, že by změnil svět. A podobné nesmysly, kterých jsou teď plné sociální sítě.
Tak si jen připomeňme: Filip Turek je hranatá postavička strany, která získala 6,7 procenta hlasů ve volbách. Možná se jednou vrátí doba, kdy místo marketingu budou fungovat plány a myšlenky. Do té doby nám tu ale budou vládnout politici „Made in Campaign“, hitleraktivní od dětství...
