Už dávno jsem ostatně pochopila, že práce kulturní redaktorky spočívá primárně v přenášení obrovských objemů knih sem a tam a naprosto se nedivím kolegovi Janu Lukavcovi, kterého jsem na výše řečeném veletrhu potkala letos nikoliv s batůžkem, ale rovnou s taškou na kolečkách. Léta praxe se zkrátka projeví. A já se už teď těším, jak pro své čtenáře obsah své „ervéhápky“ pojedná.
Hřbitov a louka v jednom
Sama chci ale mluvit o něčem jiném: nad další knihou, tentokrát mou vlastní, jsme na veletrhu dostali příležitost besedovat s Adamem Vokáčem, mladým hrobníkem, který se snaží do Česka přenést ideje přírodního pohřebnictví. Mile mě překvapilo, že i o takové téma projevili návštěvníci značný zájem, minimálně co do účasti. „Vy jste takoví krásní,“ sdělila nám potom jedna návštěvnice, takže si nejsem zcela jistá motivací, ale budiž – na plný sál se mluví lépe vždycky než na prázdný.
Měli jsme tu papouška simulanta. Předstíral kašel, aby si vynutil pozornost, říká veterinářka Helena Vaidlová |
Adam Vokáč je ten hrobník, který pořádá veřejné workshopy kopání hrobů a před vysvědčením zve rodiny, aby si na hřbitov, o který se stará v pražských Ďáblicích, přišly natrhat kytky pro paní učitelku. Je to tak netypické, že si toho všímají barevné magazíny a rády o tom píší, a tak už jste to možná zachytili i vy.
Hřbitov v Ďáblicích, přesněji jeho oddíl zvaný Luční hřbitov, je netypický celý. V první řadě tím, co říká jeho název: je hřbitovem a loukou zároveň. Podle hřbitovního řádu zde lze pochovávat výhradně celá těla zemřelých, a to v neupravených dřevěných nebo proutěných rakvích, a nepatří sem žádné kamenné náhrobky, žádné parafínové svíčky, žádný plast. To aby navršená hlína brzo slehla a opět se stala jen rozkvetlou loukou. V Ďáblicích se s tímto způsobem pohřbívání začalo v roce 2023. Tou dobou už se několik let v přírodním duchu ukládaly pro změnu zpopelněné ostatky ke kořenům stromů v sousedním Lese vzpomínek a dnes už se podle principů přírodního pohřebnictví pochovává na několika místech po celé republice.
Návrat k přírodě
Myšlenka posledního odpočinku v souladu s přírodou, která se prvně objevila v 90. letech minulého století ve Velké Británii a přes Západ doputovala až k nám, rozhojňuje proud „návratu k přírodě“ hrnoucí se přes stravování, oblékání, péči o domácnost až po zemědělství a dopravu. Znovu tak objevujeme a snažíme se nasadit na životní styly, potřeby a nároky současnosti něco, co za našich předků bylo neuvědomovaným bonusem předprůmyslové společnosti. Vztaženo k našemu tématu, těžko kontaminovat ovzduší spalinami z krematoria nebo půdu syntetickými laky z rakví, nejsou-li k dispozici ani krematoria ani syntetické laky.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Pokud však máme obojí na dosah ruky, a to dokonce jako jednodušší, protože většinovou volbu, stává se ekologický způsob jakousi „přírodní cestou 2.0“. K tomu, co je z podstaty primární a co je prosté a nakonec i méně pracné, dnes nezbývá než učinit vědomý aktivní krok. Tudíž nakonec ani obyčejná rozkvetlá louka v Ďáblicích není jen obyčejná louka, ale louka s příběhem – a to nejen proto, že pod všemi těmi kopretinami a zvonky někdo odpočívá.
Že se o tomhle všem besedovalo na veletrhu, který bezpochyby znamenal i produkci kilogramů knih, které málokdo přečte, tištěných edičních plánů, které v řádu hodin letěly do koše, anebo třeba hromad plastových visaček pro hosty a novináře, je jistý paradox, nad kterým se dá rozhořčit, anebo přenechat rozhořčení povolanějším a pokrčit rameny nad rozporností doby. Pro dnešek s dovolením udělám to druhé a ještě chvíli se budu v duchu kochat vidinou vonící louky 2.0.
