V posledních dnech se to nicméně trochu změnilo. Jenže spíše v negativním slova smyslu. Britský deník The Daily Telegraph přinesl zajímavou informaci, která se týká zaměstnanců Evropské služby pro vnější činnost, jak zní oficiální název úřadu pod Ashtonovou. Jde sice o klasicky vytažené „pošťuchování“, které se dá od euroskeptického listu očekávat, nicméně je dost zarážející.
Unijní diplomaté mají údajně nárok na 83 dní dovolené, což je téměř 17 týdnů za rok. Navíc se ještě každý musí zúčastnit vždy dvoutýdenního školení v Bruselu, což znamená celkem 19 týdnů mimo zastoupení, na kterém dotyčný pracuje. V přepočtu tedy skoro pět měsíců. Unijní ambasády tak skoro půl roku zejí prázdnotou, podotýká britský list. Jak ale dodává, věc se už řeší.
Například německá europoslankyně Ingeborg Grassleová vypracovala zprávu, ve které navrhuje, aby dovolená plus nezbytné školení nepřekročily 49 dní. „Unijní úřady jsou po mnoho měsíců v roce prázdné. Na tento fakt je třeba pohlížet i v souvislosti s tím, jak vysoké platy tito zaměstnanci mají i tím, že mají zdarma ubytování,“ uvádí europoslankyně ve své zprávě. „Když se vezme v úvahu délka absence z jakéhokoli důvodu, tak některé posty ve třetích zemích jsou jen na půl úvazku a dostávají za ně celý plat,“ dodává.
Například unijní diplomat pracující na Srí Lance má tedy 19 týdnů dovolené, zatímco jeho kolega, který je ve stejné zemi za Německo o deset týdnů méně. Jak jsem nicméně již zmínila, situace se řeší, trápí totiž prý i samotnou Catherine Ashtonovou. „Cathy Ashton podporuje změnu. Už jsme měli několik schůzek s Evropskou komisí a řešili jsme, jak přehodnotit pravidla týkající se dovolených i volných dnů během svátků,“ okomentoval to mluvčí ministryně zahraničí EU. Tak uvidíme, jestli tady v dohledné době dojde k nějaké změně, nebo bude Brusel stále tak štědrý. Catherine Ashtonová má být každopádně ve funkci do konce roku 2014, takže má ještě dost času s tím pohnout.
Druhá věc, o které se chci zmínit, se týká také unijní diplomatky, tentokrát se jí ale musím zastat. Přijde mi tak nějak, že Catherine Ashtonová má opravdu smůlu. Buď nic neříká, nebo když něco řekne, hnedka to vyvolá skandál. To se stalo i v případě jejího prohlášení souvisejícího s útoky brutálního střelce v Toulouse, který zabil čtyři dospělé a tři děti. Ashtonová si totiž dovolila, když tento čin odsuzovala, zmínit, že i jinde na světě umírají děti a že bychom se měli nad tím zamyslet. Konkrétně zmínila norské útoky, kde vraždil Anders Breivik, násilí v Sýrii, v Gaze i dalších částech světa.
Co to spustilo? Ihned přišly pobouřené reakce z Izraele, jak může srovnávat zastřelení židovských dětí na jihu Francie s dětskými oběťmi izraelských útoků na palestinské cíle v pásmu Gazy. Jasně, vyjádřila se neobratně a židovský stát je na toto citlivý, ale ve svém vyjádření neučinila žádnou paralelu, šlo jen o výčet násilí, ke kterému v posledních letech či měsících dochází.
Je snad úplně jedno, jestli jde o židovské děti, palestinské děti, nebo syrské děti, či jakékoli jiné, důležité je, že se stávají oběťmi násilných činů, nemůžeme v tom přece dělat rozdíl, co je víc, co je míň, co je horší. Co třeba děti v Africe, Somálsku, kde trpí hladem? Je toho spousta a neměli bychom rozlišovat. Spíš bychom se (nebo lépe - politici by se) měli zamyslet nad tím, jak tomuto zabíjení a umírání zabránit namísto nesmyslného hádání a slovíčkaření. Celá tahle kauza s vyjádřením Ashtonové mi tak přišla nesmyslná a zbytečně nafouknutá, a když se pak objevily i hlasy z Izraele, že by kvůli tomu měla odstoupit, nechápala jsem. Jestli kvůli něčemu odstoupit, tak určitě kvůli jiným věcem.
Pak jsem na pár dní odjela na hory, hned druhý den došlo k zabití střelce z Toulouse a situace se uklidnila. Musím říct, že když jsem se na začátku tohoto týdne vrátila, úplně bez informací, ještě jsem si z vlastní zvědavosti pátrala po tom, jak se vše seběhlo, jaké byly reakce a podobně. A jedna věc mě v té záplavě smutných událostí opravdu potěšila: všimla jsem si fotografií z tichého pochodu na památku obětí útoků, který se konal v neděli v Paříži. Ruku v ruce tam šli muslimové a Židé, protože umírali lidé z obou těchto táborů. Nikdo nerozlišoval, která oběť je víc nebo míň, kdo komu co víc udělal, kdo za co víc může. Prostě když umírají nevinní lidé, musí jít veškerá rivalita a nesnášenlivost stranou a tak to má být.
