Se svérázným příspěvkem k blížícímu se výročí původně rakouského ministerstva kultu v pondělí přišel lídr hnutí ANO Andrej Babiš. Církevní agendu by odebral ministerstvu kultury a začlenil pod resort financí. Neřekl sice přímo, že je to kvůli jeho nápadu na zdanění peněžních náhrad v rámci restitucí, ale jako by se stalo. Možná zajímavější než politicky motivované hrátky, o kolik si rozpočet zdaněním náhrad polepší, je fakt, že Babiš nijak nevykročil z tradice vidět církve jako kultus – v širším slova smyslu jako instituce, které stát musí ohlídat. A je jedno, jestli tím dozorem je ministerstvo kultury nebo financí.
Nakonec je to paradox. Až v roce 2043 budou vyplaceny poslední restituční náhrady a církve se na státu emancipují, ve skutečnosti budou potřebovat právě ministerstvo financí, do jehož chřtánu je teď Babiš nahání. Funguje to v sousedním Německu, kde dobrovolnou církevní daň vybere erár a pak ji církvím zpětně zašle.
Ideovým předchůdcem tohoto modelu nebyl nikdo menší než Martin Luther. A právě v těchto dnech, kdy si připomínáme půl tisíciletí evropské reformace, by stálo za to připomenout si, že když se stát zbaví touhy církve úkolovat, může to být začátek nového partnerství. Na jedné straně školy, péče o památky, nemocné a umírající i humanitární pomoc v zahraničí, na druhé daňový servis poskytovaný státem. A že tím partnerem církví bude ministerstvo financí? Věřící by to překvapit nemělo. Ateisty, k nimž se drtivá většina Čechů hlásí, ještě méně.
