Řeč je o pouličních muzikantech, městském fenoménu, jenž se nevyhýbá ani Praze. Aby bylo jasno – tzv. busking neboli pouliční umění obecně, jež zahrnuje i hudební produkce, do městské kultury patří, může ji dokonce i ozvláštnit, ale pouze za předpokladu, že performeři dodržují stanovená pravidla. To ale, zdá se, neplatí všude.
Máte rádi pouliční hudebníky?
Třeba v oblasti pražského Anděla, kousek od naší redakce. Každý den tu minimálně na jednoho, ale spíš na dva, někdy i více „buskerů“ narazím. Tradičně vyhrávají „do kroku“ například návštěvníkům zdejšího nákupního centra Nový Smíchov, další postávají jen o pár desítek metrů dál před obchody kousek od vchodu do metra. Jejich zpěv, kytary i jiné nástroje bývají zesíleny a z reproduktorů ryčí do té míry, že člověk musí ujít stovky metrů, aby je ztratil z doslechu. A pokud spustí všichni najednou, bývá z toho bizarní kakofonie.
Přitom pokud si správně pročítám – předpokládám, že stále platnou? – obecně závaznou vyhlášku hl. m. Prahy č. 1/2016 Sb. hl. m. Prahy, týkající se těchto aktivit, tak „akustické (zvukové) produkce lze provozovat výhradně bez použití přídavných zesilovacích zařízení“.
Čili muzikanti porušují předpisy. Zajímá to někoho odpovědného na radnici? Chápu, že zrovna u Anděla, plného narkomanů, bezdomovců a dalších podivných individuí jsou hluční muzikanti ještě relativně malým problémem. Ale to neznamená, že to není problém.
„Nejsem čiči, já jsem lev!“ Jak se české raperky prosazují v tradičně mužském hudebním žánru |
Ne každý přece musí být nutně z takových hlučných exhibicí nadšený. Kolemjdoucí se mohou rychle vzdálit, ale například zaměstnanci firem a obchodů v blízkém okolí a samozřejmě obyvatelé nedalekých domů nemohou. Přitom ne každý má chuť poslouchat donekonečna zrovna oblíbený žánr dotyčného muzikanta či omílané vtíravé melodie. Neustále vnucované zboží je to nejprotivnější zboží.
Jistě, dá se namítnout, že z „ulice“ se k pozdější hvězdné dráze odpoutaly některé velké osobnosti, včetně Edith Piaf. Jenže pochybuji, že taková Piaf v této fázi své kariéry zpívala do reproduktorů na celou čtvrť.
Mnoho povolaných...
Jaké jsou motivace pouličních hudebníků, by asi byla spíš otázka pro psychology. Někdo se možná prostě pokouší si vydělat, jiný snad ve svých fantaziích blouzní o tom, že jednou vyprodá O2 arenu. Nakonec na tom nesejde. I v případě pouličního muzicírování platí, že je mnoho povolaných, kteří nepřesáhnou úroveň hudebního doprovodu na venkovské tancovačce, ale málo vyvolených, kteří v sobě skutečně mají „něco navíc“...
‚Všichni vás chtějí vidět padnout na dno.‘ Předávání cen provází obrovská nenávist, tvrdí Ed Sheeran |
Je dobré taky podotknout, že v současnosti je v některých zemích pro provozování pouličních hudebních produkcí nutná licence a nesmí se překročit daný limit hluku. U nás se zatím zjevně může na chodník postavit a začít zpívat a hrát každý, pokud mimo jiné dle zmíněné vyhlášky hl. m. Prahy neohrožuje bezpečnost nebo plynulost silničního provozu a pokud „pozemní komunikaci užívá obvyklým způsobem“.
To se hudebníkům asi opravdu vytknout nedá, ale hlučnost a nahuštěnost do relativně malého prostoru ano.
Jsem pro, aby pouliční umění v Praze i dalších větších městech dostávalo příslušný prostor, ale v přesně daných, vymáhaných a dodržovaných limitech. Ostatně dobrý muzikant by měl zůstat dobrým muzikantem, i když mu vypnou proud.
