HUDEMA: Vlčí zuby Pekingu. Čína chce ukázat svaly a Vystrčil se jí hodí |
Počty nakažených novým koronavirem rostou, ale lidé moc neumírají. Politici a odborníci tvrdí, že vyhledávání a izolace nemocných fungují, takže riziko nekontrolovatelného rozjetí nákazy nehrozí, a zároveň rozvíjejí úvahy, co dělat, až vyhledávání nemocných nevyhnutelně nezvládneme. Proč to tak je?
Kdybychom se podívali na dnešní situaci s koronavirem jako do nějakého zrcadla a pokusili se podívat do budoucnosti, uvidíme pěkně zamlžený obrázek. Žádné jasné kontury určitých tvarů, jen kousky skládačky nepasující na první pohled k sobě. Počty nakažených novým koronavirem rostou, ale lidé moc neumírají. Politici a odborníci tvrdí, že vyhledávání a izolace nemocných fungují, takže riziko nekontrolovatelného rozjetí nákazy nehrozí, a zároveň rozvíjejí úvahy, co dělat, až vyhledávání nemocných nevyhnutelně nezvládneme. Proč to tak je?
Na hraně kolapsu
Abychom si dokázali představit, jak se může situace vyvinout, musíme se nejprve podívat na to, proč jsou předpověď vývoje epidemie i současný stav zahaleny v mlze. Jde totiž o to, že my sami ovlivňujeme svým chováním vir a vir ovlivňuje naše chování a tak pořád dokola. Proto také většinou často nefungovaly modely vývoje epidemie viru, ať už je sestavili epidemiologové, či matematici. Podcenili to, jak na šíření viru, jeho infekčnost i závažnost jím vyvolané nemoci reaguje celá společnost, jak chování lidí rychle ovlivňuje chování viru a jak tomu opět přizpůsobují své každodenní činnosti jednotliví lidé. Není šance jejich chování přesně předpovědět ani popsat.
Neznamená to ale, že vývoj epidemie nelze nijak předvídat. Jde jen o to, že tahle křišťálová koule je zamlžená a ukazuje několik nejednoznačných předpovědí. Vyjděme ze současného stavu a jeho možných vysvětlení. Momentálně nevíme, v jaké fázi epidemie jsme, a to není nic neobvyklého. V historii se to často zjistilo až za několik desetiletí. Víme jen, že počet infikovaných narůstá. Z několika možných důvodů: rozšíření infekčnější varianty viru, změna počasí, s tím související delší pobyt lidí uvnitř, nenosí se tolik roušky jako na jaře, nemyjí se tolik ruce a lidé si už od druhých neudržují takový odstup. Zároveň je ale méně nemocných a mrtvých, než bývalo. Může to být třeba tím, že nejsou tolik nakaženi ti, u kterých by mohla infekce skončit špatně. Tedy staří a nemocní. Nebo způsobem přenosu.
Denní přírůstek covidu byl znovu rekordní, přibylo 680 nakažených. V těžkém stavu je 40 pacientů |
Z toho se dá s velkou pravděpodobností vyvodit, že počet nakažených dál rychle poroste. Lidé nejsou kvůli zdánlivě oslabenému viru ochotni snášet další nepohodlí zvýšených hygienických opatření a spolu s tím, jak se budou kvůli počasí zdržovat ještě více uvnitř budov, se vir bude snáz roznášet a působit větší problémy. Brzy může být obtížné či nemožné najít infikované a izolovat je. Nebude dost testů na rozpoznání nemoci u stále většího počtu lidí, kteří byli v kontaktu s nemocnými, a poroste počet lidí se symptomy nemoci, mimo jiné i proto, že přijde vlna podzimních chřipek a viróz se stejnými příznaky jako infekce koronavirem. Možná že už předtím dojdou síly na vyhledávání nakažených a jejich izolaci. Podle části odborníků to neodvratně povede k rychlému šíření viru v populaci. Přejde se k ochraně zranitelných. Jen nikdo neví, jak to udělat. Izolovat je zcela od společnosti nelze a celostátní karanténa není podle politiků alternativou.
Kouzlo sebeizolace
Jenže alternativy existují. Pod dojmem rostoucího počtu nakažených, možných dlouhodobých zdravotních následků infekce a hlavně případného nárůstu mrtvých část lidí upraví své chování. Začne odcházet do „dobrovolné karantény“. Omezí kontakty s kamarády a příbuznými, přestane chodit do kin a obchodů, omezí cestování i docházku do práce. V situaci, kdy se epidemie ještě nerozjede příliš rychle, to omezí šíření viru. Hygienici obnoví nad epidemií kontrolu, získají čas pro zvýšení počtu „vyhledavačů“ nemocných a testů a život se pak vrátí k normálu.
Pravděpodobnější ale je, že změna chování lidí nepřijde tak brzy. V historii tomu tak často bylo a lidé většinou reagují se zpožděním. Převládne nálada, že se nic neděje. Ta se ale s nárůstem počtu mrtvých rychle změní. Odmítání omezení vystřídá volání po zavedení drsné celonárodní karantény. Vláda pak nebude moci říci ne. Vypadá to sice nepředstavitelně, ale třeba ve Francii už dnes politici mluví o druhém uzavření ekonomiky.
Další možností je, že se lidé začnou, stejně jako v prvním scénáři, sebeizolovat, ale nezpomalí to zpočátku rychlé šíření nákazy. Do samovolné karantény tak nakonec postupně přejde tolik lidí, že například přestane fungovat třeba hromadná doprava a lidé, kteří obsluhují třeba rozvody vody, elektřiny či nemocnice, se nedostanou do práce. Stát bude muset zasáhnout, zavést jasná pravidla a vyhlásit nějakou celostátní či oblastní karanténu, aby uklidnil obyvatelstvo a tím zároveň přiměl některé lidi chodit do práce.
Všechny tyto možnosti jsou samozřejmě otevřené a existují i jiné, šťastnější, ale méně pravděpodobné scénáře, podle kterých vir zmizí nebo se stane neškodným. Hrajeme si s virem na honěnou a snažíme se uniknout jeho nejhorším zásahům. Zatím jsme byli poměrně úspěšní, ale blížíme se k bodu, kdy by se to mohlo obrátit.
