Češi neumí jazyky, při hledání práce je to značný handicap. V rámci EU jsou na tom hůř pouze Italové |
A protože většinou pracovník není zároveň majitelem zjednodušeně řečeno výrobních nástrojů, často se objevuje otázka, zda za delší konec provazu tahá majitel kapitálu, nebo zaměstnanec. A odpověď se právě mění.
Poměr výnosů z práce a kapitálu není jen akademickou otázkou, byť si na tom někteří jako ekonom Thomas Piketty založili zářnou kariéru. Tyto výnosy totiž z velké části určují, jak budou rozděleny příjmy a bohatství ve společnosti, tedy jak to bude s příjmovými a majetkovými rozdíly. V posledních desetiletích vynášel kapitál mnohem více než práce. Bylo to způsobeno kromě dobré zastupitelnosti lidí stroji v některých oborech i tím, že kapitálu byl relativní nedostatek proti relativnímu dostatku pracovní síly. Výsledkem bylo rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, což přispělo k polarizaci společnosti.
Někteří politici proto chtěli proti „kapitálu“ zasáhnout a podpořit zaměstnance. Pak přišla pandemie covidu a nyní se zdá, že se poměr sil zaměstnanců a zaměstnavatelů vyrovnává či obrací sám od sebe. V mnoha oborech a napříč celým západním světem je nedostatek lidí. V Británii nejsou číšníci, v Česku kuchaři, v Tasmánii pracovníci v zemědělství a v Austrálii horníci. Spousta zaměstnanců se rozhodla po pandemii pro změnu kariéry či chce víc volného času. Zaměstnanci tím získali větší vyjednávací sílu. Navíc lidé na Západě stárnou, pracujících ubývá, a přestěhovat firmy do „mladých“ rozvojových zemí je kvůli zbržděné globalizaci obtížné či nemožné.
Je to nový normál, nebo jen dočasná věc? Zatím nevíme. Potenciálně je sice možné nahradit lidi roboty a automaty, ale možná je změna chování zaměstnanců příliš velká, než aby to bylo rychle možné. Navíc kola globalizace se, bohužel a pro některé i bohudík, hned tak rychle opět neroztočí do původních obrátek.
