Na první pohled to vypadá, že platí od každého trochu a taková bude i Bidenova politika. Biden chce významně podporovat americké výrobce na úkor cizích firem.
Významnou roli mají podle něj ve Spojených státech hrát malé průmyslové firmy a podpořit chce i některé velké včetně tradičních výrobců automobilů. Znamená to méně volného obchodu, zvýhodňování domácí produkce a více regulací.
Přitom je ale Amerika jako země dělníků, která se tak líbí části voličů, nerealizovatelným návratem do minulosti. Neproveditelným návratem do Bidenova mládí, kdy v průmyslovém Delawaru získal zálibu v tovární výrobě a v paternalistickém kapitalismu, jak to popsal týdeník The Economist.
Zároveň má v sobě Biden i druhé „revoluční“ já hledící do budoucnosti. Plánuje proto rozsáhlé investice do infrastruktury, výzkumu a technologií omezující vypouštění skleníkových plynů. Investice, které mají zmodernizovat Ameriku.
Aby na to měl, chystá se zvýšit daně. Ovšem jen natolik, aby zcela eliminoval Trumpovy daňové škrty. Chce si také půjčovat, ale zase uměřeně. Tedy ne tolik, jak by si to přálo levicové křídlo jeho Demokratické strany, které sní o ekonomické „revoluci“ skrze bezednou státní kasu.
Biden levičákům sice nadbíhá a lichotí, občas převezme nějaký jejich podivný nápad, ale ve skutečnosti se je snaží spíš odstavit na vedlejší kolej. Otázkou je, nakolik jim bude muset nakonec ustoupit, protože je potřebuje pro prosazování své agendy v Kongresu.
Stejně tak ale bude zřejmě potřebovat i část opozičních pravicových republikánů. Shodnout se se všemi může na ekonomickém nacionalismu, podpoře průmyslu a také části investic v jednotlivých státech. Revoluci a modernizaci země tak od něj raději nečekejme.
