Ubytovatelé určitě měli problémy a nemohli přejít na internet jako třeba obchody s jízdními koly nebo ledničkami, ale podobně nebo stejně na tom byli i mnozí další. Od kadeřnictví až třeba po provozovatele bazénů a posiloven.
Virtuálně, bez osobní přítomnosti pochopitelně nestrávíte noc v hotelu, ale také se neostříháte ani si nezaplavete nebo nezacvičíte v tělocvičně. Navíc hoteliéři, či většina z nich, už jednu podporu dostali, když jim vláda nedávno snížila DPH z 15 na 10 procent. Pomoc hoteliérům je stejně jako další odvětvová pomoc odvrácenou stranou odmítnutí plošných příspěvků všem či téměř všem, jako to udělali například ve Spojených státech.
Česká vláda odmítla podobné nápady už někdy na začátku celostátní karantény a z celkem logických důvodů: nedává smysl, aby stejnou podporu dostávala od státu třeba matka s dítětem, která nemohla kvůli karanténě pracovat, a milionář vydělávající bez přerušení na burzách. Ne všichni utrpěli stejně, ne všichni jsou ve stejně těžké situaci.
Prolobbovat zájmy
Jenže brzy se přešlo k tomu, že se nemá pomáhat všem, aby si lidé nezáviděli. Nakonec se zdá, že se pomáhá hlavně těm, co jsou dostatečně hlasití ve svých stížnostech na veřejnosti, jsou dobře organizovaní a dokážou si u „svého“ resortního ministra prolobbovat své zájmy. Výsledkem je, že to vypadá, že jednotliví ministři vytahují na veřejnost nápady na programy pomoci jako králíky z klobouku.
Přitom ani tahle speciální pomoc není zcela spravedlivá. Již zmíněná pomoc hotelům, lázním, kempům, penzionům a ubytovnám také nezohledňuje, do jaké míry byl kdo přesně poškozen uzavřením svého podniku.
Nepočítá se přesně s tím, kolik hostů obvykle v daném zařízení bývá a kolik tam utratí, kolik jich je na pokoji, nepočítá se s tím, kolik stojí majitele údržba jednoho pokoje či kolik podnikatel na ubytování hosta obvykle vydělal. Výše pomoci je podle pokoje a jeho kvality a počtu neobsazených nocí. Uvnitř cílené pomoci je najednou plošnost jak vyšitá.
Doufejme, že to alespoň podnikatelům v hotelnictví pomůže přežít. Ani to však není jisté. Státní podpora, i když má jít dohromady až o čtyři miliardy korun, nemusí být pro některá ubytovací zařízení dostatečná. Ani ne tak svojí výší, spíš tím, že přichází jako kompenzace problému dost pozdě. Poté, co už bylo potřeba pár měsíců platit náklady za nevydělávající hotel či penzion.
Zároveň se v jejím zdůvodnění mluví o tom, že jde o to, aby podniky přežily, než se vrátí za dva tři roky turistický ruch do předkoronavirového stavu. Což je dost pochybný předpoklad a nikdo by se na něj neměl spoléhat. Svět se změní, a pokud se hotely a další ubytovací zařízení nezmění také, zaniknou. Zejména ty, jejichž představitelé v médiích tvrdili, že než snížit ceny či radikálně změnit koncept, je lepší zavřít, a čekali na státní pomoc.
