Hunský národ, známý jen povrchně ze starých písemných památek a sídlící za Maiótskými močály u ledového oceánu, překročil všechnu míru divokosti. Poněvadž se tam hned v prvních dnech po narození rozrývají nemluvňatům železem hluboko tváře, aby se v patřičné době oslabil svraštěnými jizvami bujný růst chlupů, stárnou Hunové bez vousů a půvabu a podobají se kleštěncům. Všichni pak mají zavalité i pevné údy a tlusté šíje a jsou nepřirozeně oškliví a shrbení, že je pokládáš za dvounohé bestie nebo netvory…
Hunové vpadli na území Alanů, kteří byli sousedy (gótských) Greuthungů, mnoho jich pobili a oloupili a ostatní si k sobě připoutali sjednanou dohodou o vzájemném smíru. Po jejich přibrání pak vtrhli směle náhlým útokem do široce rozlehlých a žírných oblastí (gótského) krále Ermericha, u sousedních národů obávaného. Zatím se však daleko po gótských kmenech šířila zvěst o tom, že se ze zastrčeného kouta vynořil dosud nevídaný druh lidí a vyvrátil a zničil všechno kolem dokola jako lavina či smršť z vysokých hor…
Zatímco se to v zahraničí dálo, rozšířily se děsivé zvěsti, že na severské kmeny doléhají nové a větší nehody než obvykle a že na celém prostranství, které se táhne od Markomanů a Kvádů až k Pontu, bylo nenadálou silou vyhnáno ze svých sídel množství odlehlých barbarských národů a ty se potulují se svými rodinami roztroušeně kolem řeky Istru… (Dunaje)“
S Huny se šíří zvyk umělých deformací lebek. Jde o praktiku, kdy je v dětském věku hlava pevně omotána bandáží, která následně dovolí její vývoj do nepřirozené výšky.
Těmito slovy líčí římský historik Ammianus Marcellinus příchod Hunů do Evropy v roce 375 n. l. Příchod, jenž byl pověstným troubením Gjallarhornu, apokalypsou podobnou ragnaröku či armagedonu (zkrátka konce světa). Příchod Hunů do Evropy totiž vyvolal dominový efekt masové migrace celých, převážně germánských populací západním směrem. Migrace dokonce zavála část středoevropských Svébů a Vandalů až na samotný konec tehdy známého světa – do Hispánie a severní Afriky.
