Zmrzačím tě, ať máš lepší život. „Pomahači“ to vždycky myslí dobře

Poslední slovo   20:00
Když jsem poprvé viděla zmrzačené děti, jak sedí v řadě u zdi Červené pevnosti v Dillí, na místě, kde turisté vystupují z taxíků, tuk-tuků a zájezdových autobusů, hekají vedrem a míří ke vchodu, nevěřila jsem vlastním očím.

Iva Pekárková. | foto: MAFRA

Na rozdíl od jiných žebráků, kteří berou útokem projíždějící auta a v hroznech se věší na paty turistům, tyhle děti – všechny – jen tiše seděly, držely ruce u brady v permanentním „Namasté“, dokonce i ty, kterým chyběly dlaně a ruce jim končily příšernou jizvou na zápěstí jako zašité pytle, a všechny upíraly hluboké, prosebné oči ke kolemjdoucím, teda kromě těch, kterým po očích zbývaly jen oslepené důlky.

Bylo jich tam třicet nebo čtyřicet, dost na to, aby jejich počet odradil každého, kdo toužil všechny obdarovat. Většina z nás „bohatých“ se jen otřásla, hodila pár rupií do misky tomu nejbližšímu a utekla pryč.

Jednou za čas kolem prošli dva strážci v bagančatech, pleskali se do lýtek dlouhými bambusovými holemi (tohle byla proslulá „láthí“, která v Indii vyřeší většinu sporů) a řvali na děti, ať se klidí.

Co všechno nepotřebuju a jak si fušerským tempem vydělat na dobrodružství

Děti se v rámci možností sbíraly ze země a kulhaly nebo se plazily pryč. Pro klučinu, který seděl na kusu prkna s kolečky a chyběla mu spodní půlka těla, přiběhl starší chlapík, sklonil se k prknu a tlačil kluka pryč.

Po dalších sedmi minutách už zase byli všichni na pozicích, dokonce bez větších hádek o místo.

Před indickou kamarádkou, vzdělanou dívkou jménem Lakšmí, která pracuje jako editorka v nakladatelství, jsem hned ten večer ventilovala svou frustraci. Jak asi děti k takovým úrazům přišly? chtěla jsem vědět. Jasně, mudrovala jsem, zrovna to ráno jsem viděla náklaďák, co na korbě vezl špatně zajištěný bagr. Aby bagr při každém přibrzdění nenarazil do kabiny náklaďáku, stáli mezi ním a kabinou dva chlapi v trepkách a jednou nohou ho odstrkovali. Nebylo těžké si představit, o kolik končetin tak můžou přijít. Ale tuhle práci snad nevykonávají pětileté děti. Co se jim mohlo stát?

Lakšmí sklopila oči. „Oni je mrzačí!“

„Kdo?“

„No kdo? Ti, co jim touží pomoct! Aby vyžebraly víc peněz. Tyhle děti se narodily na ulici. Nemají jinou šanci se uživit.“

Pod odkvetlou třešní. Evropský pohanský rituál s asistencí Afriky

Je to tak. V Indii se najdou podnikatelé, kteří chudým dětem takhle „pomáhají“ a sami se na tom pochopitelně přiživí. Pomáhají jim stejně jako „ženy s nožem“ pomáhají dívkám ve východní Africe: obřežou je, aby se vdaly. Nebo čínské chůvy, které ovazovaly nohy holčičkám, aby jim nevyrostly, byly maličké a „krásné“.

Podobných pomahačů je dodnes na světě spousta. Většinou už to není fyzické. Pomahači, kteří to vždycky myslí dobře, ubíjejí v dětech, hlavně holčičkách, samostatné myšlení, inteligenci, tvůrčího ducha a připravují je na „realitu“, ve které si, jak říkávala má babička, „chytrou ženckou žádnej muskej neveme“. Na rozdíl od uříznuté nohy či klitorisu nás takové pomáhání nezmrzačí. Viditelně jistě ne.

Vstoupit do diskuse (2 příspěvky)
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.