I se dvěma malými dětmi Jiřina úspěšně dostudovala. Ale nepřála si, aby jí říkali Jiřina. Byla Jirka. To jméno ji přitahovalo svou genderovou neurčitostí už v dobách, kdy nikdo nevěděl, co je to „gender“. Kromě toho vystudovala botaniku, ne zahradničení, a zahradní kytky ji nebavily.
Syn s dcerou rostli, obklopeni péčí a láskou Jirčiny mámy, Jirčiny babičky a půl milionu Jirčiných kamarádek, ale bez valné naděje, že najdou nějaký mužský vzor.
Ne že by Jirka nerandila. Byla hezká, sportovní a byla s ní sranda, ale žádný chlap se nechtěl nechat „lapit“ a mít s ní dlouhodobý vztah.
Když nemáte černocha. A k čemu je v Česku někdy užitečný |
A pak se situace obrátila. Děti už byly velké a rozběhly se po světě, a zrovna když Jirka našla u nosu první vrásku, která se nedala ukrýt pod make-up, a usoudila, že chce mít od chlapů pokoj, začali se kolem ní rojit nápadníci. A když si s některým z nich nezávazně začala, za dva tři měsíce se ukázalo, že mu nestačí vídat se dvakrát týdně. Chtěl s ní žít.
A ne, nebyli to samí vyžírkové, kteří hledali místo k bydlení a pohodlný život za Jirčiny peníze. Někteří byli vážně príma chlapi.
S jedním takovým Jirka strávila šest let – občas se vídali a on věděl, že to tak Jirce vyhovuje, ale znova a znova začínal s tím, že mu takový vztah nestačí a že s ní chce žít. Jirce nezbylo než se s ním rozejít.
Byla z toho dost skleslá.
Jirka už léta bojovala s invazivními druhy rostlin – těmi, co se rychle rozrůstají, kde by neměly, a zabírají místo rostlinám, které v konkurenci neobstojí. Některé, třeba akát, zabíjejí konkurenty jedem z kořenů. Jiné, třeba křídlatka, si vytvářejí vlastní mikroklima, rostou tak těsně vedle sebe, že v hlubokém stínu pod nimi jiné rostliny nepřežijí. Tak jako většině botaniků, i Jirce invazivní druhy pily krev.
Život jako sen. Dvojí budíček kvůli tlumočení ve vězení |
Dokud si nepořídila vlastního invazivního druha.
„Nechceš se mnou žít, viď, že ne?“ šeptala láskyplně, jakmile se poprvé objali.
„Ne, neboj se,“ uklidňoval ji a vášnivě ji líbal na krk. „Jsem ve svém bytě spokojený. Chci nezávazný vztah!“
Jirka se uklidnila. Ale pak si u ní Tomáš nechal kartáček na zuby. Třikrát mu ho zabalila, ať si ho odnese, počtvrté už si kartáčku nevšímala. Ke kartáčku časem přibyl deodorant a po pár dalších týdnech už Jirka Tomovi tolerovala malý batůžek s prádlem, aby se nemusel stavovat doma, až od ní ráno půjde do práce. Batůžek přerostl v hraničku s oblečením. V botníku se objevily boty, které musely patřit Tomovi.
Pak kvůli němu Jirka vyklidila skříň. Po dvou letech už spolu bydleli.
Jirka je šťastná. Dál bojuje s invazivními druhy rostlin. Ale svého invazivního druha (který kolem sebe vytvořil překvapivě příjemné mikroklima) si v září bude brát.
