Chameneí se stal vůdcem íránského režimu proti všem očekáváním i proti své vůli. Původně měl zakladatele revoluční šíitské teokracie ájatolláha Rúholláha Chomejního po jeho smrti nahradit ájatolláh Hosejn-Alí Montazerí. Ten se však v roce 1988 vůdci znelíbil kritikou masových poprav politických vězňů. „Systém, který jsme po revoluci zakládali, stál na spravedlnosti a božích principech,“ napsal mi Montazerí v roce 2001 v písemném rozhovoru z domácího vězení. „Teprve později byl některými lidmi zneužit.“
A tak bylo místo Montazerího potřeba najít jinou postavu. Existuje uniklé video z tajného zasedání Shromáždění znalců, které v červnu 1989 vybíralo nového vůdce po smrti Chomejního. Chameneí na záběrech sám poukazuje na fakt, že nesplňuje ústavní požadavky pro tuto funkci, zcela správně předvídá, že jeho relativně nízké postavení v hierarchii povede u seniornějších duchovních ke zpochybňování jeho erudice a kompetencí.
Íránský vůdce Alí Chameneí byl při úderech zabit, potvrdila státní média |
Přesto byl i za cenu úpravy ústavy do funkce dotlačen, mj. s argumentem, že to bude dočasně na jeden rok. Když byl v sobotu s řadou svých příbuzných zabit izraelskými bombami, dočasnost jeho působení už trvala více než 36 let.
Americko-íránská dohoda už byla a fungovala
Jedna z nejsilnějších motivací, kterou se po desítky let snažil do zahraniční politiky Íránu vtisknout právě Chameneí, byla nedůvěra ke Spojeným státům. V rozporu s představami i některých českých bezpečnostních influencerů však teheránský režim nebyl nikdy autokratickou vládou jednoho muže. I přes ostražitost vůči Američanům tak Chameneí opakovaně umožnil exekutivě a pragmatikům uvnitř establishmentu se Západem jednat.
Jak připomíná například prominentní americký znalec íránské politiky Vali Nasr (a popisuje ji v nové knize Iran´s Grand Strategy), v roce 2003 takto Chameneí svolil k jednání o íránském jaderném programu s evropskou trojkou (Francie, Německo a Velká Británie). Protože však v té době byl ještě tento nukleární program v plenkách a Teherán neměl žádné účinné geopolitické páky, Američané mohli dohodu svých evropských spojenců snadno zmařit. V Teheránu proto podle Nasra převážilo přesvědčení jestřábů, že mají-li být i Američané součástí dohody – a tím de facto uznat režim – musí Írán v jaderném sektoru zásadně přidat.
To se skutečně dělo, a tak se s přestávkami, proměnlivou intenzitou a zvraty vedla diplomacie, avšak zároveň Íránci usilovně experimentovali, konstruovali další kaskády odstředivek, po Natanzu vybudovali i další podzemní provoz pro obohacování uranu ve Fordo a přitom stále deklarovali, že vše je v rámci mírového využití jádra – už proto, že platí Chameneího náboženský edikt zakazující zbraně hromadného ničení.
Chameneího pomník padl. Je to dobré, nebo špatné znamení? |
V roce 2013, za druhého, závěrečného prezidentského mandátu Baracka Obamy v USA a s nástupem umírněného prezidenta Hasana Rouháního v Íránu, se v Ománu rozjela bezprecedentní jednání, kterých už se účastnili přímo Američané.
A výsledkem byla průlomová dohoda z roku 2015, kterou mohly za vítězství považovat obě strany: Američané omezili íránské obohacování uranu na 3,67 procenta, Rusko ze země odvezlo dvanáct tun přebytečného štěpného materiálu, Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) znovu získala možnost rozsáhlejších inspekcí. A Teherán mohl i tento kompromis vydávat za potvrzení faktu, že na civilní jaderný program má nezadatelné právo uznané i klíčovým protivníkem, a také mohl slavit výrazné omezení západních hospodářských sankcí.
Jenže pak poprvé nastoupil do Bílého domu Donald Trump. V roce 2018 dohodu s Íránem vypověděl, a Chameneí získal další argument o nedůvěryhodnosti Američanů. Po čase se proto smlouvou přestali řídit i Íránci a na jaře 2021 mj. oznámili MAAE, že obohatí několik set kilogramů uranu na 60 procent.
Diplomacii opakovaně přerušila válka
Loni na jaře, když se Trump dostal do Bílého domu podruhé, začala jednání nanovo. Washington pod tlakem radikálního křídla a Izraele začal prosazovat nejen požadavek nulového obohacování, ale i další ultimáta, zejména že se Teherán má vzdát balistických raket – tedy jediné reálné odstrašující kapacity, kterou měl k dispozici a jíž mohl efektivně reagovat na útoky proti svému území, nebo třeba na izraelské vybombardování íránské diplomatické mise v Damašku v dubnu 2024. Po pátém kole jednání, když se chystalo kolo šesté, Izrael a po něm i Američané na Írán v červnu 2025 zaútočili a velkou část vojenských a jaderných kapacit teheránského režimu zničili či poškodili.
Když se zkraje tohoto roku jednání znovu rozjela, ománští zprostředkovatelé opatrně hlásili dobré vyhlídky na dosažení kompromisu, přišel minulou sobotu další izraelsko-americký útok a začátek probíhající války. Nakolik si Chameneí mohl opět uvědomit, že jeho nedůvěra k Američanům byla opravdu opodstatněná, není vůbec jisté – sám byl s dalšími činiteli režimu hned při prvních úderech na Teherán zabit.
Chameneí šel do pekel. Íránci slaví i pláčou v ulicích, nejde signál ani internet |
Koho zajímá pozadí tohoto vývoje, mohl se např. ve Washington Post o víkendu dočíst, že zatímco Američané s útokem váhali, byli do něj vmanévrováni saúdskoarabským korunním princem Muhammadem bin Salmánem a izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem. Široce také americký tisk rozebírá skutečnost, že tajné služby neměly žádné poznatky, že by Írán byl blízko jaderné bomby (to potvrdila i MAAE) nebo že by představoval bezprostřední hrozbu, jak Trump a Izraelci veřejně deklarovali.
Teror, předsunutá obrana, nebo také obojí
Stručně zmíněné peripetie dokládají, že jak v USA, tak v Íránu v principu existují dvě křídla, která v uplynulých dekádách prosazovala tvrdší, respektive uvážlivější postup ve vzájemné konfrontaci. A roli samozřejmě hraje odlišná perspektiva a výklad stejných událostí. Íránská podpora palestinského Hamásu je pro Izrael sponzorování terorismu, pro Teherán ústavní povinnost podpory okupovaných Palestinců proti nelegitimnímu koloniálnímu projektu.
Podpora dnes již svrženého syrského režimu Bašára Asada či formování šíitských milic v Iráku jsou na Západě prezentovány jako sponzorování diktátorů a teroristů. Teherán však vyslání svých instruktorů a vojáků prezentoval jako nezbytné vytváření předsunuté obrany svých zájmů proti al-Káidě či Islámskému státu. „Šli tam bojovat proti nepříteli, protože kdyby nešli tam, nepřítel by došel až do naší země,“ citovala íránská média Chameneího. „Pokud by nepřátelé nebyli zastaveni, museli bychom se proti nim bránit v Kermánšáhu nebo v Hamedánu,“ zmínil Chameneí oblasti západního Íránu.
Válka až do konečného vítězství, hlásal. Bělovousý klerik Chameneí vládl 35 let |
V únoru 2018 mi bezpečnostní expert a nejspíš i důstojník íránské zpravodajské služby doktor Forátí v Kommu řekl: „Proto jsme do Iráku vyslali 60 tisíc mužů včetně 90 odstřelovačů.“ Otevřeně připustil i to, o čem se v západních médiích obvykle jen spekulovalo. „Nasazujeme samozřejmě lidi na obranu tamní vlády i do Sýrie, včetně dobrovolníků najatých v Afghánistánu a Pákistánu. V Íránu je k boji vycvičí revoluční gardy a pak je posílají do Sýrie. Jejich počty jsou tajné, osobně to odhaduji na 10 až 20 tisíc mužů,“ řekl Forátí.
Volba nového rahbara pod palbou?
Chameneí byl tedy skutečně významným iniciátorem íránské zahraniční politiky, kterou na Blízkém východě logicky považují za ohrožování svých zájmů nejen arabské sunnitské režimy, ale i Spojené státy a Izrael. Už v uplynulých letech se vzhledem k pokročilému věku rahbara v útrobách íránského establishmentu průběžně přetřásalo, kdo přijde po něm.
Kromě různých frakčních sporů a osobních animozit byla klíčovou otázkou ta, zda půjde o klerika, který bude spíše tíhnout či přímo patřit k pragmatikům, kteří za lepší záruku přežití režimu považují diplomacii se Západem a kalibrované kompromisy, nebo naopak ke křídlu tzv. principalistů a bezpečnostních činitelů, které takový postup považují za hazard a slabost, jenž se může jedině vymstít.
Objevovala a objevuje se řada jmen. Ve víru spekulací je často Chameneího syn Modžtabá, do května 2024, kdy zahynul při havárii vrtulníku, to byl také konzervativní duchovní a v té době prezident Ebráhím Raísí. Dnes leckdo sází na Alírezu Aráfího, který je členem velmi mocné Rady dohlížitelů i Shromáždění znalců, jenž má podle ústavy nového vůdce nyní vybrat. Ájatolláh Aráfí byl včera nadto jmenován (po bok prezidenta Masúda Pezeškijána a šéfa justice Gholám-Hosejna Mohsení-Ežeího) do přechodné rady, která je nejvyšším orgánem země do ustavení nového vůdce.
Proč útočily tak nezvykle ráno? USA a Izrael změnily čas úderu na Chameneího díky CIA |
Bude-li tedy volba rahbara probíhat v podmínkách války pod padajícími bombami, může být výběr příštího vůdce ovlivněn mj. obavami, že dotyčný se v úřadu příliš neohřeje. Hlavně ale také léty potvrzovaným přesvědčením, že sázet na diplomacii je pošetilé, a že Írán by se měl v zájmu svého přežití rovnou soustředit na silové prostředky.
Lednové pozabíjení tisíců protirežimních demonstrantů v íránských ulicích i únorové napadení země Izraelem a Spojenými státy skutečně dávají tušit, že liberálněji orientovaným politikům a duchovním uvnitř íránského establishmentu doba zrovna nepřeje. Pokud tedy režim pokus o své vojenské svržení přežije, jeho politiku bezesporu ovlivní fakt, že sám 86letý Chameneí izraelský útok nepřežil.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha.
