V Německu bylo ve 20. století pět režimů: císařské imperiální Německo; liberální, leč velice slabá Výmarská republika; nacistická totalitní Třetí říše; tzv. „Německá demokratická republika“ (DDR) totalitních komunistů Ulbrichta a Honeckera; a Spolková republika, ústavní demokracie kancléře Adenauera a jeho nástupců… Pět naprosto odlišných režimů, každý z nich se od každého lišil nejen ve vztahu ke svým občanům, ale i k zahraničí, k sousedním zemím.
Když chtělo nacistické Německo získat atomovou bombu, Spojenci na ně měli po právu vrhnout vše, co měli, aby mu v tom zabránili, a taky to udělali. Kdyby však Spolková republika, svobodná, ústavní a demokratická, oznámila, že ve spolupráci s Británií a Francií chce mít jaderné odstrašené kvůli zvýšení bezpečnosti Evropy, příliš by mě to neznepokojovalo... Anebo kdyby totéž oznámilo i Polsko…
Zlo vyhladíme a celá Gaza bude židovská, žádný hlad tam není, řekl izraelský ministr |
(Pro uklidnění všech je ale zatím lepší, aby v Evropě bylo zachováno americké jaderné odstrašení, a to na území zemí, jež ho chtějí.)
Podceňovaný charakter režimů
Na země je lepší se dívat prizmatem jejich režimů než jakési mystické fatální osudovosti a la Edvard Beneš, který nakonec vše redukoval na údajný „věčný zápas germánství se slovanstvem“. Naprostý nesmysl romantického nacionalismu 19. století. Mimochodem, vzhledem k tomu, jaký režim byl u nás v letech 1948-1989, kdyby našim komunistickým vládcům jejich sovětští šéfové nařídili, co zvažovali, totiž vojenský útok na Západ, do týdne být na Rýnu a do deseti dnů v Dijonu, to „my“ (nikoli my-lid, leč náš totalitní režim) bychom byli agresory a západní Německo by bylo v právu. Nakonec to nenařídili – díky jaderným zbraním Západu, které útok Sovětů a jejich satelitů, včetně nás, odstrašily.
A přesto charakter režimů je v zahraničních vztazích podceňován. Obě nejvlivnější školy mezinárodních vztahů, tzv. realismus a tzv. idealismus, jej podceňují. Někdy jsou prezentovány jako protipóly, ale nejsou jimi; opakem realismu je utopismus a opakem idealismu je cynismus, tedy skutečný realismus a skutečný idealismus jsou slučitelné, a u těch největších státníků (Churchill, Reagan) i byly. Jenže problém toho, co se v mezinárodní teorii označuje za realismus, je to, že je málo realistický; a toho, co je vnímáno jako idealismus, je to, že je málo idealistický. Oba sdílejí stejnou chybu: podceňují charakter režimů.
Krvavý jídelníček? Když má znít vojenská operace nevinně, pojmenujte ji po jídle |
Realismus považuje za aktéry mezinárodních vztahů státy a za prostředek sílu; státy mají své zájmy a proto je žádoucí rovnováha moci. Ale státy bere jako vzájemně zaměnitelné entity a jejich režimy nezohledňuje. Idealismus usiluje o mír, případně lidská práva, a prostředkem jsou odzbrojování, mezinárodní smlouvy a nadnárodní organizace typu OSN. Opět, režimy nezohledňuje; odzbrojení vnímá jako dobré u všech; těch, kdo chtějí zbraně pro agresi, i těch, kdo je chtějí pro odstrašení agrese. OSN byla založena na fikci, resp. vyložené nepravdě, že všechny státy jsou si morálně rovnocenné, bez ohledu na režimy, které mají. Proto je to organizace v lepším případě impotentní, v horším škodlivá.
Přitom ve skutečnosti neplatí, že „země jako země, stát jako stát, národ jako národ“ bez ohledu na jejich režimy. Když se v zemi změní režim, změní se i její politika, domácí i zahraniční. Viz Severní a Jižní Korea dnes, východní a západní Německo kdysi, Česko(-Slovensko) před rokem 1989 a po něm…
Se zaváděním demokracie opatrně
Režimy jsou lepší a horší (klasické rozlišení u Aristotela: dobré jsou monarchie, aristokracie, republika; špatné jsou tyranie, oligarchie, demokracie chápaná jako ničím neomezená vláda většiny). Ne vždy a ne všude je stejný typ režimu nejvhodnější pro všechny společnosti; záleží na okolnostech. Pro nás je zatím, zdá se, optimální republika, tedy ústavní demokracie s rozdělením a omezením moci státu, periodickými volbami a garancí základních práv a svobod. Zavádění demokracie do Maroka a Jordánska by však mohlo vést k vládě islamistických fanatiků a mnohem drastičtějšímu režimu, než jsou jejich současné tradiční monarchie, velice mírné a na poměry místa a doby liberální.
Kdysi jsem napůl vážně, napůl žertem před jedním významným českým diplomatem, velvyslancem v několika důležitých zemích, řekl, že v první dekádě tohoto století udělali Američané chybu, když se do Iráku (a Afghánistánu) snažili exportovat demokracii; měli tam exportovat tradiční monarchie (do Iráku hášimovskou). Ten diplomat, náš velvyslanec, mi s úsměvem řekl, že to samé právě v Izraeli napsal známý liberální intelektuál Šlomo Avineri… (Což jen potvrzuje, že velcí duchové smýšlejí podobně.)
Všechno je jinak. Zbrojení je novou mantrou Evropy, ale všichni tu lžou |
Ale i když v různých zemích v různých dobách mohou být optimální režimy různé, to neznamená, že některé nejsou vždy a všude naprosto zlé. Írán – tedy etnicky perská a nábožensky šíitská země, sousedící na západě a na jihu se sunnitskými Turky a Araby, na východě se sunnitským jaderným Pákistánem a Afghánistánem pod vládou fanatického sunnitského Tálibánu, a na sever vždy ohrožována imperialistickým Ruskem – by byl za téměř každého režimu přirozeným geopolitickým spojencem Západu. Vlastně za každého – monarchistického, demokratického, za sekulární vojenské diktatury... – kromě jediného, toho současného, teokracie šíitských ajatolláhů. Až jejich režim padne a bude nahrazen jiným, Írán spojencem Západu opět bude.
Má Írán právo na jaderné zbraně? Za tohoto režimu nikdy a ani za nic.
