Zkusím oprášit své dávné zážitky. V průběhu sedmdesátých let 20. století jsem se dvakrát, v letech 1973–74 a 1976–77, vyskytoval především v Teheránu, odkud jsem o víkendech prchal i do jeho vzdáleného okolí. Jako produkční firmy Art Centrum jsem organizoval umělecky ztvárněné oslavné muzeum Bílé revoluce tvořené na místě desítkami našich umělců, výtvarníků, architektů, sochařů, keramiků, sklářů a především audiovizuálních tvůrců.
To vše ve fascinující budově Shahyádu postavené na pokyn samotného šáha Rezy Pahlavího k 2 500. výročí perské civilizace. Ha! A je to tady! Oslavy Persie vlastně byly jedním z mnoha hřebíčků do šáhovy rakve. Persie totiž nemá nic společného s islámem a tehdejší místní islámští duchovní mulláhové to nemohli Rezovi prominout. Začali šáha nenávidět. Těch hřebíčků však bylo ještě víc.
Ve městech jsem tehdy prakticky neviděl zahalenou ženu v černém čádoru, děvčata a ženy chodily v minisukních, řídily skútry i auta, studovaly na univerzitách a měly hlasovací právo (další hřebík do rakve).
