„Pokud Írán bude násilně zabíjet pokojné protestující, jak je jeho zvykem, Spojení státy americké přijdou na jejich záchranu. Máme nabito, jsme připraveni vyrazit,“ napsal v pátek americký prezident Donald Trump. K tomu dni bylo podle dostupných zpráv mrtvých osm, ke včerejšku se bilance posunula ke 20 zabitým, včetně nejméně jednoho příslušníka vládních sil.
Teherán ztratil důležitého spojence
Mezitím o víkendu Američané při vojenském útoku unesli z Venezuely tamního prezidenta Nicoláse Madura a pro Teherán to může být varovné hned ve dvou rovinách. Jednak Trump ukázal, že se při prosazování své politiky nenechá svazovat mezinárodním právem, a jednak útok na Venezuelu zasáhl jednoho z nejbližších spojenců íránské teokracie – Venezuela patřila celé čtvrt století už od éry Huga Cháveze k zemím, které s Íránem sdílely společně deklarovaný odpor k americké globální politice a sloužila i jako vlivová základna proíránských sil včetně libanonského Hizballáhu v Latinské Americe. Caracas a Teherán mají i shodné zájmy dvou nepoddajných ropných mocností, které se Američané snaží sankcemi a zastrašováním vytěsnit z globálního trhu.
Tradiční cukr a bič v ulicích
Přinejmenším teoretická hrozba nějakého druhu americké intervence v Íránu tedy bezesporu patří k argumentům, kterými se aktuálně zabývá íránské vedení, nemluvě o tom, že spolu s Američany nadhazuje možnost zopakování útoku na Írán také Izrael.
Máme nabito. Trump hrozí Íránu intervencí, pokud bude zabíjet demonstranty |
Zároveň však nasazení tvrdé síly proti demonstrantům, k jehož zdůvodnění režim obvykle používá i odkazy na zabité policisty, zapalování veřejných budov a podobně, vždy hrálo důležitou roli v zadušení protestů. Před třemi lety Íránem zmítaly řadu týdnů daleko rozsáhlejší a krvavější protesty než nyní: po smrti Mahsy Amíníové, zadržené kvůli nedostatečně zahaleným vlasům, se k tzv. šátkoví revoluci přidali i třeba konzervativní demonstranti s požadavky ekonomického rázu, v ulicích bývaly až statisíce lidí. Přesto nakonec razantní represe, ale také únava z dlouhého trvání demonstrací, vyhnaly protestující z ulic.
Íránská establishment je tedy vůči nespokojeným obyvatelům zatím rozkročený od smířlivých gest po nezastřené hrozby. „Požádal jsem ministra vnitra, aby navázal dialog se zástupci protestujících a vyslechl jejich legitimní požadavky, aby vláda učinila vše, co je v jejích silách k vyřešení problémů,“ prohlásil prezident Masúd Pezeškiján minulé úterý, tedy před Trumpovými výhrůžkami i operací ve Venezuele.
Sankce, pád rijálu i sucho
Oněmi legitimními požadavky jsou výhrady k ekonomické situaci země. Inflace se počítá v desítkách procent, rijál se v uplynulých dnech propadl na kurz 1,4 milionu za jeden dolar, ještě před půl rokem to bylo kolem jednoho milionu. Kromě různých sankcí, které zavedly USA a tlačí do jejich uplatňování i své spojence, zatěžuje hospodářství Íránu i životy řadových obyvatel katastrofální sucho a z něj vyplývající nedostatek vody i výpadky elektřiny. Analytici také okamžitě upozorňovali, že přes Pezeškijánovy sliby nemá vláda mnoho nástrojů, jak situaci řešit.
Nejvyšší íránský vůdce uznal oprávněnost protestů, „výtržníkům“ ale hrozí zásahem |
Když se v sobotu poprvé po týdnu protestů k situaci vyjádřil nejvyšší vůdce země ájatoláh Alí Chámeneí, i on uznal legitimitu protestů, ale zároveň mluvil o tvrdém postihu strůjců násilných nepokojů. „Mluvme s protestujícími, státní činitelé s nimi musejí hovořit. Ale mluvit k účastníkům násilností k ničemu nepovede, tito lidé musejí být srovnáni do latě.“
„Demonstrujte, Mosad je s vámi!“
Chámeneí se zároveň přidal k řadě íránských představitelů, kteří nejen dění v ulících, ale i třeba samotný pád rijálu připisují zahraničním silám, nejčastěji právě Američanům a Izraeli. Poukazování na „vnější nepřátele“ je i v Íránu tradičním způsobem, jak odvracet pozornost od domácích potíží. Jenže o tom, že v zemi působí zahraniční zpravodajské služby, lze jen stěží pochybovat. Zároveň této íránské rétorice aktuálně nahrávají i sami Izraelci.
„Izraelská vláda, Stát Izrael i moje vlastní politika — ztotožňujeme se s bojem íránského lidu, s jeho touhou po svobodě, volnosti a spravedlnosti,“ řekl na včerejším zasedání vlády premiér Benjamin Netanjahu. „Je docela možné, že se nacházíme v okamžiku, kdy íránský lid bere svůj osud do vlastních rukou.“
Íránci protestují kvůli kolabující měně, plamínek neklidu rozfoukává Mosad |
Už minulé pondělí, tedy den poté, co protesty spustilo zavření velké části teheránského bazaru, se na síti X na účtu izraelské rozvědky Mosad objevila výzva v perštině: „Vyjděte společně do ulic. Nastal čas. Jsme s vámi – nejen na dálku a slovně. Jsme s vámi i na místě.“
Šáhův syn má podporu Izraele
Ať už jde o popis reality nebo pouze součást psychologické války, není to poprvé, co jsou izraelské zpravodajské služby spojovány s aktivním podněcováním protestů v Íránu. Loni v říjnu některá izraelská média psala o dezinformační online kampani, jíž se podle analytické skupiny Citizen Lab Izrael pokoušel podnítit nepokoje a svržení teheránského režimu už v době červnové dvanáctidenní války mezi židovským státem a Islámskou republikou. Koordinované šíření zfalšovaných videí mělo také za úkol podpořit syna posledního íránského šáha a jeho ambice nastoupit po svržení teokracie do čela země.
Pětašedesátiletý Rezá Pahlaví udržuje s Izraelem kontakty řadu let a přibývá izraelských politiků, kteří aktivně vystupují na jeho podporu. „Rozhodovat musí íránský lid. My v Izraeli ale věříme v Rezu Pahlavího, a podporujeme ho,“ prohlásila v létě v íránské exilové televizi izraelská ministryně pro vědu Gila Gamlielová. „Podporujeme ho i proto, že vidíme, že za ním stojí obyvatelé Íránu,“ tvrdila dále.
Během nynějších protestů v Íránu skutečně zaznívají hesla na jeho podporu, jako například „Toto je poslední bitva, Pahlaví se vrací!“ Některé slogany vyzývají k odstranění Chámeneího (“Smrt diktátorovi!“) nebo celého teokratického konceptu vlády duchovního, velájate faqíh. Zároveň ale jiní demonstranti skandují „Ani šáh, ani duchovenstvo!“
Svrhnout režim – a co potom?
Zjistit skutečné nálady a podporu různých exilových skupin lze jen velmi stěží. A tak jako se za vůdčí postavu opozice vydává Rezá Pahlaví, podobně se na Západě prezentuje i exilová organizace Lidoví modžáhedové a jejich vůdkyně Marjam Radžávíová, která se nechává titulovat zvolená prezidentka. Vzájemné vztahy modžáhedů a monarchistů usazených v zahraničí jsou velmi napjaté a v samotném Íránu je podpora obou proudů slabá až zanedbatelná.
Další krok k „darebácké supervelmoci“? Trump zadržením Madura ukázal, že Amerika hodlá střílet ostrými |
Radžávíovou diskredituje minulost modžáhedů jako kolaborantů se Saddámem Husajnem během irácko-íránské války v 80. letech. U potomka pozdního šáha je zase handicapem fakt, že ani předrevoluční režim Mohammada Rezy Pahlavího nebyl v ničem demokratický a velmi brutálně potíral opozici i politické svobody v zemi, k tíži je mu přičítáno i současné spojenectví s Izraelem.
Chámeneí prý chystá útěk do Moskvy
Právě skutečnost, že Írán nemá žádnou postavu, která by stmelovala opozici, jakou byl třeba Lech Walesa v Polsku, hraje do karet mocenskému establishmentu. Výzvy některých militantních a teroristických opozičních skupin ke sjednocenému boji proti režimu pak mohou posloužit jako záminka k tvrdým zákrokům proti jakékoli opozici.
I nyní proto platí střízlivé analýzy, že i kdyby byl odstaven například duchovní vůdce či celá teokracie, nemusí to vůbec znamenat uvolnění poměrů v zemi, ale naopak to může odstartovat příklon k represivnímu režimu vojenského typu s ještě zásadnějším vlivem bezpečnostních složek. A články, jako ten nedělní v londýnských Timesech, podle nějž se režim může brzy zhroutit a Chámeneí s rodinou už si chystá únikovou cestu do Moskvy, mohou skutečně vystihovat realitu, anebo být součástí zpravodajských dezinformačních her či dalším zbožným přáním odpůrců íránské teokracie, které se však opět nenaplní.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha.
