Americký prezident Donald Trump sice protestující slovně podpořil, stejně jako Izrael, ale efekt je minimální a spojenci Donalda Trumpa na něj spíše tlačí, aby se držel zpátky. Důvody jsou přitom hned dva.
Občanská válka bez brzdy
Tím prvním je fakt, že islamistický Írán už není onou obávanou regionální mocností soupeřící se Saúdskou Arábií a jejími arabskými spojenci, ani neotřesitelným protektorem Sýrie a Libanonu a existenční hrozbou pro Izrael. Teheránský režim „ajatolláhů“ je sice stále hrozivý, ale už není tak mocný, jak býval, a jeho případné svržení tak není pro arabské země regionu ani Západ tak lákavé. Naopak válka s Íránem či rozsáhlá nestabilita uvnitř země by mohly ohrozit vývoz ropy a plynu z regionu a v situaci, kdy by režim bojoval o přežití, by Teherán mohl sáhnout k zoufalým krokům včetně nekonvenčního útoku na Izrael.
Zabíjení v Íránu ustalo, popravy nebudou, odkázal Trump na „důvěryhodný zdroj“ |
Podle listu The Wall Street Journal se už představitelé Saúdské Arábie, Kataru a Ománu obrátili na Bílý dům s varováním, že svržení íránského režimu, respektive vojenská akce na podporu protestujících, není dobrý nápad. Mohlo by to ohrozit obchod s ropou, a tím i světovou ekonomiku. Není náhodou, že ani blízkovýchodní média vlastněná místními vládci či jejich rodinami se nynějším protestům v Íránu příliš nevěnují. To je výrazný rozdíl oproti protestům před několika lety, které tehdy plnily jejich titulní stránky.
Druhým, a mnohem silnějším strašákem než krátký válečný konflikt je představa dlouhodobé nestability či občanské války v devadesátimilionové zemi s množstvím etnických, náboženských a regionálních rozdílů. Občanská válka v Íránu by měla nesrovnatelně větší dopad na region i celý svět než konflikt v Iráku po americké invazi. A ten, jak známo, přispěl k rozšíření islamistického terorismu daleko za hranice Blízkého východu, včetně Evropy.
Íránský režim možná krvavě zlomil protesty, ztratil ale zbytek legitimity |
Představme si tedy něco řádově většího, chaotičtějšího a krvavějšího. Navíc v prostředí, kde většinoví íránští šíité mají historicky velmi silnou mučednickou tradici (mimochodem větší než sunnité a to sunnitská byla Al-Káida i Islámský stát), kterou lze mobilizovat k sebevražednému násilí. A kde by na rozdíl od Iráku nezasahovaly americké pozemní jednotky, které by se alespoň pokoušely konflikt tlumit. Jinými slovy, šlo by o občanskou válku bez brzdy. To je představa, která děsí nejen region, ale i Západ.
Kdo po ajatollázích?
A pak je tu ještě jeden problém. Pokud by se současnou teokratickou vládu skutečně podařilo svrhnout – byť to zatím nevypadá jako bezprostřední scénář – vyvstává otázka, kdo by ji nahradil. Írán nemá připravenou silnou a sjednocenou demokratickou alternativu. Představa návratu monarchie v podobě potomka posledního šáha je spíše iluzorní. Přestože si získal určitou popularitu, dynastie Pahlaví nemá v Íránu hlubokou tradici ani jednoznačně pozitivní pověst.
Jen šel na protest, rodina ho viděla deset minut. Írán popraví prvního demonstranta |
Na scéně jsou i další aktéři: Lidoví mudžahedíni, kteří se prezentují jako sekulární a demokratická opozice, ale jejich ideologické kořeny leží ve směsi marxismu a islamismu, komunisté, kteří vždy měli v zemi určitou oporu, či zastánci bývalých činitelů současného teokratického režimu, kteří upadli v nemilost. A řada dalších malých skupin, u nichž je jejich vztah k demokracii přinejmenším sporný. Vznik stabilního a demokratického systému po pádu režimu rozhodně není zaručen.
Ostatně ani revoluce proti šáhovi v roce 1979 nezačínala jako islamistická. Původně šlo o široké lidové hnutí, v němž se spojily různé síly požadující konec tyranie. Následovalo však krvavé zúčtování mezi revolucionáři a nastolení tvrdého teokratického režimu, jehož představitelé snili o vývozu islámské revoluce do celého světa. Írán pak stál za teroristickými útoky proti disidentům i proti zahraničním cílům – včetně amerických i civilních, a to i v Evropě – a snažil se destabilizovat své okolí.
Pokračujte, převezměte kontrolu, pomoc je už na cestě, burcuje Trump Íránce |
Právě obava z opakování tohoto scénáře je důvodem, proč dnes mnozí, včetně otevřených nepřátel íránského režimu, dávají od íránských protestujících ve skutečnosti, i přes občasnou slovní podporu, ruce pryč. Ne proto, že by souhlasili s tyranií, ale proto, že se bojí chaosu, který by mohl následovat. Zdá se, že americký prezident Donald Trump těmto obavám naslouchá. Ve světě, který se už několikrát spálil v představě, že po svržení diktatury spontánně nastupuje demokracie, je íránská revolta cynicky vnímána méně jako naděje na svobodu a více jako riskantní sázka na chaos, na něj by nakonec nedoplatil jen Teherán, ale celý svět.
