Začalo to loni v červnu, kdy se šéf Bílého domu rozhodl udeřit na íránská jaderná zařízení. Začátkem nového roku Trump bleskovou operací sesadil venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. Zastavil se ale krok před kompletní změnou režimu, když u moci nechal všechny ostatní Madurovce kromě Madura. Tentokrát se ale Trump rozhodl pro strategii plnou parou vpřed. Vyzval íránskou opozici, aby převzala vládu v zemi, a vyřkl tak pravděpodobně ortel nad celým režimem ajatolláhů.
Svrhne Lví řev režim v Íránu? Naplnit tak široký cíl vojenské operace je velmi nejisté |
Zda se mu povede je odstranit, a jak bude vypadat výsledný produkt, si musíme ještě počkat. Již teď lze ale říct, že Trumpův záměr jde tentokrát dál, než kdykoli dřív. Je to risk zahraničněpolitický, ale i z hlediska domácí politiky. „Změna režimu“ totiž byla od neúspěšných amerických intervencí v Iráku a Afghánistánu považována v USA za sprosté slovo.
Nenechme se ale mýlit. Interpretovat americký zásah na Blízkém východě pouze skrze Trumpa může být zavádějící. Mnohem zajímavější je celkový pohled na současné tendence americké zahraniční politiky, které směřují k útvaru, který americký politolog Michael Beckley nazývá „darebáckou supervelmocí“.
Amerika dle Beckleyho posiluje své pozice na mezinárodním poli a i přes zdánlivý vzestup Číny či Indie zůstává jednoznačným hegemonem světového pořádku. Američané budou čím dál tím více volit postup na vlastní pěst a nezastaví se ani před změnami režimu. Primární motivací nebude, jako za éry Bushe či Obamy, posilování liberálního světového řádu skrze nastolení spřátelených demokracií. Nastupuje mnohem brutálnější logika „might makes right“, volně přeloženo silnější vyhrává.
Mrtví v íránské škole i Sýrii. Teherán chce vše uklidnit, údery pokračují |
Nejdůležitější bude, zda bude výsledkem americké intervence bezpečnější Střední východ. Z protestů, které regionální spojenci USA (Izrael, Saúdská Arábie) v minulosti vznášeli proti americkému zákroku proti Íránu, vyplývá, že Jeruzalém i Rijád se nestability v Teheránu obávají víc, než se obávaly původního režimu. Íránská opozice má totiž do ideálních demokratů hodně daleko. Je navíc krajně roztříštěná a živená vzájemnými animozitami. Všem tane na mysli černý scénář ze Sýrie, kdy byly výsledkem útoku na autoritářský režim občanská válka a přiživení sektářských konfliktů v celém regionu. Můžeme jen doufat, že tentokrát to dopadne jinak. V současnosti se ta sázka ale podobá ruské ruletě.
