Zní to trochu divně, že? Sedím v pohodlí obýváku a koukám na televizi, zatímco ti, jichž se věc opravdu týká, sedí v krytech, nebo celé noci nespí. Přitom se za břicho nedrží a někteří na kameře vypadají dokonce vyrovnaně. Jak to proboha dělají? Že by byli z jiného těsta? Není vyloučeno.
Kapitalismus zvítězil, plné regály už máme, tak na co ještě ten parlament |
Vždycky jsem měla pocit, že zatímco jiní mají nervovou soustavu někde uvnitř chráněnou několika vrstvami tkání a orgánů, ta moje zůstala omylem na povrchu vydaná všanc sebemenšímu brnknutí. Stvořitel si je zřejmě této vady výrobku vědom, a proto na mě dosud nebrnkal moc silně. Tedy s výjimkou povodně, která mi před lety totálně zničila domov. Tenkrát se překvapivě ukázalo, že silné zabrnkání snesu lépe než opakovaná brnkání malá. Prostě jsem se vzchopila a zapnula autopilota. Možná to mají lidi ve válečných zónách podobně.
Slýchám, že napětí, které teď ve světě (ale i u nás) panuje, sužuje dost známých. Stěžují si na to zejména ženy, což je překvapivé, protože ženy se o politiku a mezinárodní situaci nikdy moc nezajímaly. Akorát já z ní měla stažený žaludek už v době, kdy holky normálně řeší jenom lásky. Ne že bych je neřešila, ale pamatuju si, s jakou úzkostí jsem sledovala tzv. karibskou krizi, která vypadala, že fakt přeroste v jaderný konflikt světů.
Mladším připomenu, že šlo o Kubu. Amerika se odmítla smířit s tím, že se Sověti v šedesátých letech rozhodli umístit na čerstvě komunistický ostrov kousek od Floridy své rakety, zahájila blokádu, ale Sověti se s ní nesmířili a vyjeli s křižníky zábranu prorazit. Blížili se a blížili, napětí stoupalo, odpočítávání blízko nule… Dodnes si vzpomínám, kde jsem přesně byla, když mi jeden spolužák z fakulty řekl, že ruský šéf nevydržel s nervy jako ten americký a svoje lodě obrátil nazpět. Ohromně se mi ulevilo. Jakoby povolil ventilek přefouknuté duše.
Rada, která zachraňuje mentální zdraví: Neberte je vážně |
Časem se ukázalo, že v té krizi měl hrát roli taky jakýsi zákulisní kompromis, ale pro mne byla důležitá jen a jen úleva, že můžu dál žít svůj život. Moc bych tuhle úlevu přála i lidem, kteří na ni tolik čekají, ať se nacházejí na Ukrajině nebo na Blízkém východě.
Zároveň znovu kroutím hlavou nad nervy politiků. Mají je vůbec? Co vydrží kupříkladu takový Zelenskyj, připadá mi skoro nemožné. Ale nejen on. Pancéřované nervy zřejmě patří k základní výzbroji vrcholných politiků, dokonce i když zrovna nejsou ve válce, nýbrž jen pod palbou kritiků. Jde o obdivuhodnou schopnost nebo o necitlivost? Těžko říct. Asi bychom si měli hlavně připustit, že filozofové, potěžkávající každé slovo i každý protiargument, prostě do politiky nejdou. A kdo ví, třeba do ní ani nepatří.
