Ale někdy se to může pomíchat. Třeba teď. Francouzský prezident Emmanuel Macron svolal Radu obrany a národní bezpečnosti. Proč? Vysvětlil tam, že vláda musí předložit nové návrhy, jak čelit sílícímu vlivu Muslimského bratrstva a vůbec islamismu v zemi. Reagoval tak na vládní zprávu, která je podle něj nedostatečná.
Přitom ta zpráva varuje před ohrožením národní soudržnosti či vytvářením stále početnějších „islamistických ekosystémů“. Jenže podle Macrona musí stát přijmout rozhodná a dlouhodobá opatření.
To přece museli vědět už dávno
Upřímně, i ten, kdo jen okrajově sleduje dění ve Francii, tím vším teď nemůže být překvapen. O ohrožení národní soudržnosti musel cosi tušit už před pěknými pár lety. Ale raději pozdě než nikdy, že.
Francie se chystá uznat Palestinu jako stát. Bude to správné, míní Macron |
Kancelář francouzského prezidenta popsala cíl této snahy takhle: zvýšit povědomí státu a informovat širokou veřejnost o zmíněné hrozbě. A také o tom, jak funguje, „neboť trvá dlouho a je skrytá a nenápadná“.
Upřímně, při vší úctě k Francii i jejím úřadům, je těžké uvěřit, že by o této hrozbě stát nevěděl a už vůbec ne veřejnost. Kdyby o tom veřejnost netušila, jak se mohlo stát Národní sdružení Marine Le Penové nejsilnější stranou v zemi? Našinec by si spíše řekl, že establishmentové strany úspěšně předstíraly, že o tom nevědí.
Ale to byla spíš ironická poznámka. Skutečný posun je v něčem jiném. V tom, že prezident Macron teď vyrukoval s argumentem až dosud vyhrazeným pro „extremistickou pravici“. Tak byl cejchován každý včetně Le Penové a její strany, kdo varoval, že sílící vliv muslimů, islámu a islamistů ohrožuje národní soudržnost.
Prezident Macron doložil, že cosi se mění. I on, pilíř liberální demokracie, může varovat před neblahým vlivem sílícího islamismu – a je to salonfähig, přijatelné v salonech, jak říkají Němci. Ač pro Mélenchonovu radikální levici je to naopak ukázka islamofobie překračující všechny meze.
V USA zastřelili dva lidi z izraelské ambasády. Podezřelý křičel hesla o Palestině |
Ale hlavní otázka je jinde. Stačí to ke smysluplné změně, nebo už je příliš pozdě? To nemůže nikdo vědět, ale aspoň snahu establishmentu pozorovat můžeme. Jinak by mohly přijít ke slovu rady skutečného radikála Érika Zemoura, jenž za náletů na džihádisty řekl: „Chceme-li teroristy skutečně zasáhnout, je nutné bombardovat bruselský Molenbeek, a ne Rakku v daleké Sýrii.“
Kdy si voliči najímají fašisty
Příklad Francie není osamělý. List The New York Times, další pilíř progresivismu a liberální demokracie, vydal pozoruhodný redakční úvodník. Láme v něm hůl nad bývalou německou kancléřkou Angelou Merkelovou a její migrační politikou. Nad otevřením hranic před deseti lety. Proč?
Ani američtí progresivisté nemají nic proti otevřeným hranicím a přívalu migrantů, ale děsí je fakt sílící radikální strany AfD, sílící extrémní pravice, jak píší.
Zde prolamují dosavadní tabu. Mezi německými, evropskými i americkými progresivisty bylo de facto zakázáno spojovat posilování neregulované masové migrace s posilováním radikálních part (zprvu Pegida, pak AfD). Ale když byla AfD zvolena do Spolkového sněmu a pak se stala druhou (občas i první) nejsilnější stranou v Německu, i progresivisté prozřeli.
Merkelová se hájí: Zvládli jsme to. Ano, přivedla AfD do pozice nejsilnější strany v Německu |
I The New York Times píší a grafy dokládají, že podíl obyvatel Německa narozených v cizině od roku 1990 stoupl ze 7,5 na 21 procent (v USA z 9 na 16 procent, a i to se vnímá jako příliš). Že heslo „Zvládneme to“ nefunguje. Že kancléř Merz si zaslouží pochvalu, neboť se s tím – na rozdíl od Angely Merkelové – snaží něco dělat. NYT cituje spisovatele Davida Fruma, jenž to zformuloval jasně: „Pokud liberálové trvají na tom, že hranice střeží jen fašisté, pak si voliči najímají fašisty, aby dělali práci, kterou liberálové dělat odmítají.“
Co budeme rehabilitovat my?
Řeknete si, že to není nic nového. Ale něco přece. Pilíře progresivismu – prezident Macron a list The New York Times – vytasily argumenty, které až dosud nesly nálepky extremistické či extremismu nahrávající. A to je nějaký posun. Ukazuje přinejmenším to, že ani progresivisté úplně neztratili pud sebezáchovy.
U nás to takhle ostré není. Jako společnost máme pud sebezáchovy a odpor ke spasitelským ideologiím natrénovaný ještě z komunismu. Migračnímu paktu Evropské unie tu skoro nikdo netleská. Ale i tak můžeme zauvažovat, které dosud „dezolátské“ argumenty se mohou dočkat rehabilitace. A to i ze strany establishmentu.
