Snad všechny střechy jsou tu doškové. Snad všichni obyvatelé úžasně milí – každý vás hned s úsměvem zdraví, vítá vás v D- a upozorňuje na zajímavá místa, která byste v národním parku Dartmoor měli navštívit.
Jediná hospoda ve vsi má otevřeno jen tři hodiny denně – manželům, kteří ji vlastní, je už přes sedmdesát a nechtějí být celý den na nohou –, ale místním štamgastům to stačí. Každý vypije dvě nebo tři piva, poklábosí se sousedy a jde zase domů. V hospodě panuje úžasná atmosféra.
Vytvořila se tu parta lidí, kteří se léta dobře znají, a zdá se, že si vyhovují. A zároveň mezi sebe rádi vpustí návštěvníka, který se tu zdrží jen pár dní. Zajímají se o něj, ale neničí jej vtíravými otázkami. Prostě ideální prostředí.
Chceš pivo? Nežebrej, staň se andělem! |
K. a já jsme už ovšem přečetli příliš mnoho knih, zhlédli příliš mnoho filmů a poznali příliš mnoho mizerů, kteří na první pohled působí jako dobráci, než abychom uvěřili, že je ve vesnici D- všechno tak, jak se nám to jeví. A naše nedůvěra ve vlastní smysly vyústila v otázku, kterou jsem (po dvou pivech) položila panu hostinskému: „A kolik tu máte blbů?“
Rozdal pití štamgastům, podrbal se na bradě a zamyslel se. Chvilku počítal blby na prstech. „Šest,“ řekl pak. Štamgasti s ním souhlasili. „Jo, šest,“ nechali se slyšet. „Anebo sedm? Co Simon? Co myslíte?“ Nakonec se dohodli, že šest. Simon si sice vaří vlastní pivo, jen aby do hospody nemusel, ale jinak je slušný člověk. Šest blbů ve vesnici, v níž žije tři sta lidí? To jsou dvě procenta blbů. Takový vzorek populace abyste hledali ve dne s lucernou.
Druhý den jsme ve vsi potkali Simona, toho, co není blb, i když se straní sousedů. Byl z naší návštěvy nadšený. Hned nám začal ukazovat na mapě starověká sídliště a záhadné kamenné kruhy, které rozhodně musíme navštívit. Využila jsem té příležitosti a zeptala se jej na počet blbů ve vesnici. Zamyslel se, ale na prstech nepočítal. „Tak třetina, řekl bych,“ odpověděl. „Tak jako skoro v každé populaci.“
Strávili jsme pár dní objevováním Dartmooru. Když jsme se chystali odjet, požádala nás paní hospodská, jestli bychom neodvezli do města jejich 13letého vnuka. Autobus o prázdninách skoro nejezdí. Samozřejmě jsme souhlasili. A když Jonathan, milý, zdvořilý chlapec, seděl v našem autě, zeptali jsme se ho na počet blbů.
„Blbci? To jsou tu všichni!“ odvětil bez zaváhání. „Nemůžu se dočkat, až odsud vypadnu.“
Zdá se, že ani v D- nepanuje ve všem shoda názorů.
