Jistě to bylo dané rokem Klímova narození. Když končila druhá republika, bylo mu sedm a půl, když se chýlil čas té třetí, táhlo mu na sedmnáct. V osmašedesátém mu bylo sedmatřicet, v roce listopadové revoluce osmapadesát. Přesto si užil své hvězdné chvíle vrchovatě. A pro dvacáté století typicky.
Víc než polovinu druhé války prožil v terezínském ghettu. Po válce vystudoval na pražské „fildě“ češtinu a literární vědu. Diplomovou práci napsal o Karlu Čapkovi. Tomu byl ideově věrný po celý život – tíhnul jasně k humanismu, demokracii, a nejen lokálního, rovnou globálního typu.
Druhou postavou, která mu celoživotně ukazovala cestu, byl Franz Kafka. Od něj přejal do své literární práce absurdní, existenciálně úzkostné tóny, častokrát zvýrazněné souvislostmi s novými technologiemi. Jako třeba v jedinečném filmu Jiřího Trnky Kybernetická babička (1962), realizovaném podle jeho námětu.
Zemřel Ivan Klíma. Spisovateli a dramatikovi bylo 94 let |
Rok nato, ve třiašedesátém, vydal Klíma svůj první román Hodina ticha. V něm hraje prim mlčící většina, respektive ničivý dopad, který má na člověka a jeho svět opatrnictví a bojácnost, sdílená pasivita, prostě všechny ty strachy, s nimiž obratně manipulují ve svůj prospěch populisté nejrůznějšího typu; kdykoli a kdekoli.
Literát, novinář a skvělý self-promotér
Klímu těšilo poznávání a poznání, rozumění věcem. Byl zvídavý, lačný, aktivní. Psal po čapkovsku angažovaně. A angažoval se nejen jako spisovatel, ale taky, jak bylo pro šedesátá léta v Československu typické, jako novinář. Patřil k autorskému okruhu Literárních novin, kde se tehdy profilovaly klíčové osobnosti československé kultury: jak spisovatelé typu Vaculíka, Kohouta, Kundery nebo Klimenta, tak filozofové, politologové, historici, sociologové.
A ještě jeden důležitý part v šedesátkách Klíma hrál, a sice jako jeden z editorů progresivní edice Život kolem nás, kde vyšlo čtyřiačtyřicet svazků. Bez nadsázky to nejlepší, co mohly zdejší literární šedesátky nabídnout: nejen výše jmenovaná čtyřka, ale taky Hrabal, Škvorecký, Jedlička, Trefulka, Uhde, Körner – nebo nedávno zemřelá Zdena Salivarová.
Za normalizace byl Klíma samozřejmě oficiálně na indexu, publikoval v samizdatu a exilu. Publicistiku, povídky, novely, romány. Pro západoněmecké televize napsal scénáře k nejlepším dílům Milerova seriálu O krtkovi. Žánrově zvládal všecko. A byl skvělý self-promotér. Uměl se prezentovat, setkával se s vlivnými, rozhodujícími lidmi. Pracoval na tom, aby byl dobře vidět. O svou značku, svůj mýtus, legendu se prostě staral kontinuálně – a na výbornou. Když se v devětaosmdesátém změnily poměry, měl z čeho těžit.
Záhy se stal jedním z nejpřekládanějších českých spisovatelů. Jakkoli byl autorem primárně řemeslného typu. Podobně jako Pavel Kohout. Na rozdíl od dalších kolegů z šedesátek: Vaculíka, Klimenta nebo Kundery. Na rozdíl od současníků napříč devadesátými lety, jako Topol, Ajvaz, Ouředník nebo Kratochvil. Klímovy práce neotvíraly nové obzory, autor nepěstoval žádné vypravěčské novoty, postmoderní experimenty a hry mu byly vzdálené. Vším, co psal a dělal, spíš potvrzoval načatou vývojovou cestu. Byl věrný tradici. Ovšem víc Čapkovi než Kafkovi, abychom se vrátili k jeho úhlavním inspirátorům.
Svědek i spolutvůrce dějin
Ivan Klíma byl nejdůležitější jako nositel životní zkušenosti, očitý svědek i spolutvůrce velkých dějinných pohybů od čtyřicátých do devadesátých let dvacátého století. Svědčí o tom jedna z jeho nejlepších knih, dilogie Moje šílené století (2009 a 2010), oceněná Magnesií Literou.
Tady reflektuje Klíma všechna šílenství dekád, které žil; tady vystavuje docela krutý účet době, člověku – i sobě. Všechny jeho prozaické „lásky“ a „řemesla“ pak tenhle obraz zdárně dotvářejí, prodlužují, rozšiřují, prohlubují. Finále je ale nadějné, před spisovatelem se v poslední větě Mého šíleného století otvírají „nedohledná nebesa svobody“. Jak tehdy, tak teď.
Autor je kulturní publicista
