Mohlo by to vyznít banálně, ale kazatel svou myšlenku rozvedl s poukazem na etymologii slova „mimořádnost“. Kdo je mimořádný, ten stojí mimo řády, vymyká se jim, je obtížně zařaditelný, vzpěčuje se uchopitelnosti a zavedené pořádky často překračuje.
Není mu dáno se do nich vtěsnávat. Směřuje k pohybu mimo ně a nad nimi, což mu může pomoci nacházet prvky harmonie tam, kde „řádní“ vidí hluboké příkopy, a naopak vidět rozmanitá neřádstva schovávaná za předstíranou řádností - a někdy, každý podle svého temperamentu, nadání či odvahy, je i nesmlouvavě tepat.
Ivanu Štampachovi, jak jsem ho poznal, temperament nechyběl. Nevyhýbal se konfliktům a do mnoha svých zápasů, například ve své publicistice, kterou zveřejňoval v Deníku Referendum, se vrhal po hlavě, nedbaje rizika, že může zajít příliš daleko a soudit příliš příkře. Být začleňován do řádu vnímal jako snahu vnutit mu podřadné místo, a to se v něm postupně začínalo vše bouřit.
Lidem, které popuzoval a kteří ho neznali osobně nebo ho znali jen letmo, však často unikaly jiné jeho rysy: křehkost, zranitelnost, touha po harmonii ve světě i v kosmu, tichá a zrající moudrost a dokonce i zvláštní, byť ne tak docela paradoxní plachost. S ješitností bojuje kde kdo, ta je zvláštním pokušením vzdělanců, ale nikdy jsem ho nezažil, že by s někým jednal nadřazeně.
Otec Odilo, řádový kněz a teolog
První polovina 90. let se pomalu překlápěla ke svému konci, já učil, hodně četl, uvědomoval si svoje hluboké mezery v teologickém vzdělání (nechodil jsem ani na hodiny náboženství), a když jsem při svých toulkách po pražských knihkupectvích (většina z nich měla své drobné majitele, konkurence řetězců je ještě nevytlačovala a nelikvidovala) objevil v jednom z nich útlou brožuru s názvem Život, duch a všechno (název je převzatý z úvodních slov jednoho z dokumentů druhého vatikánského koncilu), okouzlila mě už při letmém prolistování, takže jsem si ji brzy odnášel domů, a už první stránky mi můj dojem potvrdily.
Jan Graubner končí. Vatikán v utajení vybral nového pražského arcibiskupa |
Tohle byla moderní a světu otevřená katolická teologie, spojující čtenářskou přístupnost s odbornou akribií, navazující na ty proudy katolického myšlení, které jsem před rokem 1989 znal ze samizdatu nebo z exilových knih vydávaných Křesťanskou akademií v Římě.
Oto Mádr, Josef Zvěřina, Karel Skalický, brzy po listopadu se objevivší Tomáš Halík: ta jména mi při četbě vířila v hlavě, ale autor jako by přece jen v něčem šel dál, třeba ve snaze o hluboké porozumění východním naukám (koncilní „zrnka pravdy“ v knize zapouštěla kořeny a rašily z nich první klíčky) nebo v prvních nábězích k hermetismu, esoteričnu či čemusi, co jsem si tenkrát, nemaje lepších slov, pro sebe označil jako alternativní fyziku (kniha mi nabídla jména jako Fritjof Capra či pojmy jako synchronicita).
Přitom, připadalo mi, spis stojí pevně na katolické půdě, ohledává nové cesty hlásání Kristova evangelia, odvolává se na koncil a rozvíjí jej, zejména jeho impulz k dialogu: se současným světem, s moderní vědou, s jinými křesťanskými konfesemi, s nekřesťanskými náboženstvími.
Navíc, autor byl přece řádový kněz, dominikán, teolog, a jistou dobu, to si pamatuji z Revue Souvislosti, i tiskový mluvčí svého řádu, který dokázal obratně vysvětlovat jeho oficiální stanovisko k příležitostným přešlapům, jako když jistý dominikánský terciář vydal poněkud fundamentalistickou příručku církevních dějin. Ve svých veřejných vystoupeních dokázal být Odilo Štampach velmi diplomatický, argumentovat věcně, mluvit strukturovaně a spatra, aniž by měl potřebu uchylovat se k okázalostem a rétorickým efektům. Kdesi v oparu nad jeho slovy se vznášela specifická, ne pro každého postřehnutelná múzičnost.
Takhle na něj, co vím, vzpomíná řada katolických kněží a dalších bývalých studentů teologie z Prahy a Olomouce. Pedagog a publicista Petr Příhoda o něm v jednom článku pro Literární noviny tehdy napsal, že je trochu suchar. Viděl by raději strhujícího táborového tribuna? Ve Štampachovi cosi dozrávalo a cosi se bouřilo, ale nedával to najevo.
Docent Štampach, akademik a Ivan
Bylo to o posledním dnu roku 1993, když ho kdosi, nevím už kdo, přivedl ke mně do bytu na silvestrovskou oslavu, které jsem v těch letech u sebe doma pořádal. Byli jsme si představeni a já se v duchu štípal do tváře, zda je to opravdu TEN Štampach. Byl jsem mladý a z předpřevratových dob jsem si do nových časů nesl touhu a elán poznávat zkušenější, inspirativní lidi, věkový rozdíl nebyl překážkou. Do knihy mi napsal vlídné věnování, a zatímco kolem proudila volná zábava, začali jsme si povídat a ten rozhovor... vlastně nikdy neskončil.
Četl jsem dál jeho texty, třeba v Revue Prostor, a přibývalo knih, mezi nimi i dva knižní rozhovory, Snění v plné bdělosti, který s Ivanem vedl brněnský historik a náš tehdejší společný přítel Jiří Hanuš, a o několik let později, už ve změněných souřadnicích, Čaroděj dřímá v každém z nás, jejž pořídila spisovatelka Božena Správcová. Chodil jsem na jeho veřejné přednášky, poslouchal jej v rozhlase, texty a veřejná vystoupení se vršily jeden za druhým. Úspěšně se habilitoval, na oslavě docentury či narozenin v bytě Ivanových přátel v Podolí se objevovali lidé jako Tomáš Halík či profesor Jan Sokol.
Rozmlouvali jsme o všem možném, často o náboženství a politice, v níž se postupnými kroky začal přiklánět doleva. Nebylo o tom mezi námi sporu a už vůbec ne hádek, v novém miléniu přibyli díky ní i noví přátelé, ale někteří z těch starších, které pamatuji z devadesátých let, se stáhli.
Málo mluvil o svých adoptivních rodičích, ale pokud, tak s úctou. Byli to podle všeho čestní a slušní lidé, vyrostlí na masarykovské tradici humanitních ideálů, nábožensky spíše vlažní, ale i to sociální cítění mu možná dokázali předat. Ivan s oblibou citoval jejich věty „Ono něco je“ a „Ale nesmí se to přehánět“, které tuším dokonce včlenil do jedné ze svých knih. Ostatně i jedna z těch posledních, než se začal naplno věnovat publicistice a akademické byrokracii, A nahoře nic..., jako by v sobě nesla část tohoto poselství.
Nejmladší pražský arcibiskup za více než 100 let. Kdo je Stanislav Přibyl |
Nikdy o tom nemluvil, ale s léty nám docházelo trauma, které si s sebou po dlouhé dekády života může nést a také nese opuštěné dítě, kterého se sice v roli náhradních rodičů ujali dobří lidé, ale pořád jen nevlastní. Po těch vlastních čas od času pátral, datum narození sedm měsíců po osvobození Plzně Američany, jeho hledání dávalo směr a naději. Léta mi trvalo, než jsem začal chápat jeho strach z odmítnutí, nepřijetí, odstrčení, vyhnání, nakolik k tomu přispěla jeho vězeňská zkušenost z doby rané normalizace, nevím, mluvil o ní málo.
Vězněný a vyhnaný
Po sovětské okupaci roku 1968 se mladý absolvent jedné ze slovenských pedagogických fakult rozhodl pro život na druhé, té lepší straně železné opony. Byl neopatrný a neměl zkušenosti z konspirace. Psal, vyprávěl mi, do mnichovské redakce Svobodné Evropy, a snad tam uváděl zpáteční adresu, snad se svěřoval i lidem, kterým neměl. Když kráčel vybaven cestovním pasem, západoněmeckým vízem a tehdy nezbytnou výjezdní doložkou a devizovým příslibem, už na něj čekali.
Vyloučili ho z dálkového studia na brněnské univerzitě, kde se pokoušel studovat druhou vysokou školu, a vyfasoval čtyři roky natvrdo, které si celé odseděl, normalizátoři se cítili pevně v sedle a ještě neexistoval žádný Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který by na jeho případ upozornil, a tedy ani žádný západní politik, pokud se v té době vůbec v Husákem spravované gubernii objevil, za něj nemohl z humanitárních důvodů intervenovat.
Tuhle zkušenost si nějak zpracoval, neměl potřebu o ní mluvit, nikdy nenadával na své soudce a věznitele, a ačkoliv jsem ho poznal v bouřlivé době, kdy mnozí volali po revanši, zachovával v tomto směru podivuhodnou míru zdrženlivosti a velkorysosti. Sám, ačkoliv jsem měl jen zkušenost z pár výslechů a pokusů znemožnit mi dokončení studií, jsem s překvapením četl Ivanovo veřejné vyjádření v jakési anketě o tom, že přijetí lustračního zákona není řešení hodné demokratického státu. To byly doby, kdy ještě volíval Občanskou demokratickou alianci, než svou podporu přenesl k ČSSD a ke Straně zelených, za kterou ve sněmovních volbách v roce 2001 kandidoval jako volební lídr za Pardubický kraj.
Později, po přijetí zákona o protikomunistickém odboji a odporu, se se mnou několikrát radil, zda má podat žádost o osvědčení jeho účastníka. Nakonec se k tomu nikdy neodhodlal, i když jsem mu doporučoval, ať to udělá, protože podle mého názoru podmínky splňoval a zákonné překážky nebyly. Jako kandidáta tajné spolupráce vedla StB kde koho, včetně Václava Havla či Michaela Kocába, a Ivan schůzky ukončil dříve, než došlo k pokusu o jeho zverbování.
Podal mi to tak, že další setkávání odmítl z důvodů svědomí, na což měl onen důstojník reagovat defenzívně a bez výhružek, zatímco já si z četby svazku s krycím názvem „PETR“ vybavuji, že zvrat nastal poté, co do pražské krajské správy doputoval dopis od slovenských kolegů, kteří důrazně upozorňovali, že kandidát je reakční živel a zavilý nepřítel socialistického zřízení. Obě verze se nevylučují, možná vlastně doplňují.
Prezident Pavel jednal ve Vatikánu s papežem. Ten přijal pozvání do Česka |
Podstatnější by v rozhodování příslušného ministerského odboru bývala byla Ivanova spoluúčast při založení a chodu učenné společnosti Societas eruditorum incognitorum (SEI) a dlouholetá práce pro její časopis Acta SEI. (A opět: jasná návaznost na osvícenství, i s jeho zálibou ve vzdělanosti, zkoumání nových cest, jisté exkluzivitě, výlučnosti, esoteričnu, propojování přírodních a společenskovědních oborů, a – ano – i tom svobodném zednářství.)
Ivan Štampach vyhnaný? Ano, jeho vyhazov z pražské katolické fakulty v r. 1996 za působení děkana Václava Wolfa byl zlom, a v Ivanovi se cosi vzpříčilo. Bránil se. V rozhlase upozornil na nečestné metody některých mužů katolické církve, na formu propuštění, jakou tehdejší děkan použil, když celou věc ponechal na mzdové účetní, a pojmenoval i skutečnost, že v okolí onoho děkana se pohybují bývalí agenti StB.
Způsob, jakým Ivan celou věc prožíval, nebyl stoický a svědčil o prudké akceleraci mentálních dynamik, které se musely spustit mnohem dřív, ale dlouho pracovaly tiše, pomalu a i pro Ivanovo okolí téměř nepostřehnutelně. Pozice výpomocného duchovního ve filiálním kostele sv. Anny na pražském Žižkově byla pro univerzitního docenta degradací a trestem.
Z římskokatolické církve nevystoupil, ale tím, že přijal nabídku duchovenské služby ve Starokatolické církvi, spustil proceduru, která vedla k jeho exkomunikaci a propuštění z dominikánského řádu. Přišly roky politického aktivismu i politické publicistiky, ale také nová výzva: vybudovat na pardubické filozofické fakultě katedru filozofie a religionistiky, jejímž vedoucím se stal. V té době o sobě začal v lehké nadsázce mluvit jako o religionistovi a bývalém teologovi.
K desítkám až stovkám studentů ze škol, kde působil dříve (olomoucká a pražská katolická teologie) i souběžně (Institut ekumenických studií a vyšší odborná škola Jabok) přibyli další. Mnozí nezapomínají, a svoji vděčnost, když ne i jinak, dali najevo účastí na obřadu posledního rozloučení.
Nejhodnější Odilo na světě aneb Láska
Když Ivan, už jako tajně vysvěcený římskokatolický kněz, vstoupil v roce 1988 do dominikánského řádu, bylo mu přiděleno řádové jméno Odilo, po významném opatovi reformního benediktinského kláštera v Cluny, který žil před nějakými tisíci lety. Jméno trochu nezvyklé a málo používané z poslušnosti přijal. Když věc oznámil Tomáši Halíkovi, ten reagoval větou: „Stejně jsi to nejhodnější Odilo na světě!“ Tuhle anektodickou historku dával Ivan občas střídmě k lepšímu a řada jeho někdejších spolubratří ji zná.
Pozvolný úbytek fyzických i duchovních sil během posledních dvou let vnímali všichni, kteří ho alespoň občas navštívili. Pro blízké už dávno nebyl Odilo, ale nejprve Ivan, poté Ivánek. Během loňského podzimu se s nevyhnutelným odchodem z tohoto světa - a jak věřím, přechodem do jeho nové formy - hádal. Vzpouzel se. Pak se cosi stalo: Už ani nemohl artikulovat, ale celý jako by zevnitř zářil. Působil pokorně a odevzdaně a své návštěvníky odměňoval úsměvy, při nichž se mu rozsvěcovaly oči a občas mu šibalsky zacukaly lícní svaly.
O jeho humoru by šlo dlouze vyprávět. Při poslední návštěvě, kdy jsem se u jeho lůžka sešel s dalšími třemi přáteli, jsme se jej snažili povzbuzovat zpíváním koled, připomínali mu vtipy, které on kdysi vyprávěl nám, ale nejsilnější radost a štěstí v očích se mu objevilo při zmínce o někdejším Halíkově žertu. Bylo to tak výrazné, že jsme s sebou všichni trhli. Aleš Weiss, jeden z jeho blízkých přátel, který při obřadu Na Špejcharu mluvil za Židovskou obec, připomněl Ivanův poslední status na Facebooku z loňského léta, který obsahoval jediné slovo: Láska.
Večer po pohřbu jsem jel na oslavu šedesátin kamaráda, kterého znám celé dekády; nešlo odmítnout, a vlastně ani nebylo proč. Takhle běží život: vítání a loučení, a mezitím oslavy několika jubileí. Hrála živá hudba, a když jsem se pomalu chystal k odjezdu, kapela spustila skladbu, která začínala slovy: „Nad Špejcharem svítá.“ Věci jsou, jak mají být. Kruh se uzavřel, a bylo to dobré.
Autor je historik
