Proč se válčí v Palestině? Na tuto otázku jsou dvě základní odpovědi. Tu první dal světoznámý americký teoretik Samuel Huntington. Podle něho to je především střet civilizací, v němž proti sobě vedou nekonečné války dvě nesmiřitelné civilizace: muslimská a židovská. Ty se zásadně odlišují zejména v tom, jakým jazykem mluví, jaké jsou jejich zvyky a dlouhodobě uznávané hodnoty. Ale zcela nejvýznamnější dělící linie vede v tom, k jakým bohům se modlí, tedy v jejich náboženství.
Jenže tu je i druhé vysvětlení, a to říká, že v Palestině probíhá vleklý střet nacionalismů, v němž jde především o to, kdo bude ovládat území tzv. Svaté země. Jde zejména o kontrolu životně důležité vody, bez které se neobejdou nejen lidé, ale také zemědělství, pastevectví a nakonec ani průmysl. Ovšem i toto vysvětlení má dvě rozdílná zdůvodnění, která jsou vysvětlována náboženstvím. Takovým argumentacím se dnes módně říká narativy.
Prvním narativem je Starý zákon a ten používají Izraelci. Tvrdí, že Palestinu jim slíbil jejich bůh, proto po staletí opakují výraz „země slíbená“ (promised country), Češi si to zkomplikovali předponou „za“. Tuto zemi spolu s Desaterem přikázání dal bůh jejich velkému hrdinovi Mojžíšovi na Sinaji, v téměř stejné nadmořské výšce, jakou má Gerlachovský štít na Slovensku. Tento velikán nejprve vyvedl svůj národ z otroctví v Egyptě a pak jej dlouhých 40 let vedl pouští do oné slíbené země.
Válka pokračuje, zabití Sinvára je ale začátek konce, prohlásil Netanjahu |
Jenže Arabové, a zejména pak palestinští Arabové biblický výklad neuznávají. Tvrdí, že oni mají Korán, kde se zase píše o jejich prorokovi Mohamedovi, kterého prý jednou v noci probudil anděl Gabriel, aby ho přenesl k okřídlenému zvířeti podobnému koni. Na toho pak Mohamed nasedl a odletěl na Chrámovou horu v Jeruzalémě. Byla to prý Noční cesta a po ní následovalo Nanebevstoupení.
Bible jako důkaz?
A na stranu pochybovačů se přidávají i historici z tzv. kodaňské školy biblického minimalismu. Ti tvrdí, že Bibli nelze považovat za spolehlivý důkaz toho, co se stalo ve starověké Palestině, a že Izrael sám je problematickým předmětem historického výzkumu. Studium Starého zákona považují za důležité především pro pochopení tzv. perské doby (550 př. n. l. až 651 n. l.). A ti nejkritičtější dokonce tvrdí, že Starý zákon je navýsost ideologický konstrukt vytvořený starověkými učenci židovské tradice, aby legitimizovali vlastní náboženskou komunitu a její nábožensko-politické nároky na půdu a na svoji náboženskou výlučnost.
Samozřejmě, že autoři kodaňské školy donekonečna dostávají nálepku antisemitů a spolu s nimi ji dostávají i ti, kdo o nich mluví či píší. Jinými slovy, usiluje se o jejich naprostou tabuizaci, chce se, zvláště dnes, aby padli v zapomnění. A přitom ani oni nezpochybňují právo Židů na vlastní stát a nedílně s tím vysoce uznávají jejich vynikající úspěchy na poli vědy (spousty Nobelovek za ekonomii, přírodní vědy a lékařství), jejich vynikající jazykové a literární vybavení, obrovské úspěchy na poli obchodu a bankovnictví. A nikdo z nich v nejmenším nezpochybňuje to obrovské utrpení, kterým si Židé prošli během druhé světové války.
A právě to, co do dějin vstoupilo jako holokaust (Židé ale oprávněně namítají, že přesnější je jejich výraz šoa), vrchovatě naplnilo oprávněnost jejich snu o vytvoření svého vlastního státu. Nejprve se zvažovalo, že „domovina pro národ Izrael“ by mohla být vytvořena i mimo oblast Blízkého a Středního východu, např. na území Argentiny, či dokonce Ugandy. Jenže pak se mezinárodní společenství přiklonilo ke geopolitické argumentaci Starého zákona.
Americké ultimátum Izraeli: zlepšete situaci v Gaze a mírněte se v Bejrútu |
Nároky na „Svatou zemi“ vždy měly silný demografický rozměr. Na konci první světové války v ní žilo 635 000 Arabů vs. 65 000 Židů. Ale po Hitlerově nástupu se do ní uchýlilo 160 000 Židů z Německa. Velmi neblahou úlohu sehrál Velký muftí Amín al-Husajní, který pod záminkou, že Británie stále více ustupovala Židům, vyprovokoval Velké palestinské povstání v letech 1936–1939. Ve snaze, aby „Svatou zemi“ udržel pro Palestince, stále více podporoval Německo a Hitlera, a to s cílem co nejvíce snížit počet Židů, kteří po skončení druhé světové války přijdou do Palestiny. Jeho intriky ukázaly, jak výbušná může být směs rasové nenávisti a boje o území. A neblahý odkaz al-Husajního zůstává v paměti Izraelců dodnes.
Změna doslova světodějného významu nastala po skončení druhé světové války: Valné shromáždění OSN rozhodlo, že území historické Palestiny bude rozděleno na dvě části. První z nich o rozloze 51 % se stane onou vysněnou domovinou pro Izraelce, zbylých 49 % bude vyčleněno pro palestinské Araby. Nový stát okamžitě uznali oba hlavní vítězové, USA a SSSR, a navázali s ním diplomatické styky. Z národa Izrael, který se datuje od starozákonního Jakuba, se konečně stal i Stát Izrael a ten si od svého počátku činí nárok na Palestinu jako zemi svých předků, což odvozuje od starozákonního otce Abraháma.
Izraelci jsou odhodláni za svoji „Svatou zemi“ neúprosně bojovat proti jakémukoliv nepříteli. Proto je tak častým jevem exodus – kdo je poražen, musí s těžkým srdcem odejít jinam, ale je ukřivděn, sbírá síly na odvetu a spřádá plány na návrat do země předků. Tím poraženým ve všech válkách od roku 1948, kdy pět států tzv. Arabské legie napadlo nově vytvořený Stát Izrael, byli vždy Arabové. A zatím prohrávají i v té, kterou vyprovokovali svým rozsáhlým teroristickým útokem v říjnu loňského roku.
Bibli nelze považovat za spolehlivý důkaz toho, co se kdysi stalo ve starověké Palestině.
Autor je vysokoškolský učitel, Ústav mezinárodních vztahů.
