Týž den oznámily Británie, Kanada, Austrálie a Portugalsko, že uznají Stát Palestina, ač ještě neexistuje, nemá stanovené hranice a Gazu stále do značné míry ovládá Hamás. Už předem se počítalo s tím, že Palestinu uzná i Francie. A letos už ji uznaly Španělsko, Irsko a Norsko.
I toto je výsledek faktu, že Hamásu se podařilo udělat z Palestinců – hlavně z těch v Gaze, ale nejenom z nich – mučedníky. Na Západě se to neříká nahlas, hlavně v citovaných zemích, ale je to fakt.
Kdyby Hamás 7. října 2023 nespáchal největší protižidovský pogrom od druhé světové války, kdyby Izrael nesáhl k tvrdé obraně a odvetě, kdyby se Gazané nestali pro Západ ztělesněním oběti, kdyby se zkrátka nestali symbolem mučedníků, tak rychlé a překotné uznávání Státu Palestina by nenastalo.
Palestinský stát oslabí Írán, prospěl by i Evropě, říká bývalý šéf tajné služby Šin bet |
Aby mu Izrael dokázal předejít, musel by vyřešit kvadraturu kruhu. Jak účinně zasahovat proti Hamásu, jak likvidovat jeho vojenské a technologické podzemní struktury provázané s civilním životem Gazy (s budovami škol, nemocnic, ba i úřadů OSN), jak rozlišit ozbrojence a civilisty (třeba když při osvobozování rukojmího zjistíte, že ho doma drží rodina lékaře), aniž by civilisté utrpěli škody, hlavně na životech. A protože Izrael tuto kvadraturu kruhu nevyřešil, ba ji snad ani moc řešit nechtěl, pomáhal vytvářet mučedníky.
Tudíž uznávání Státu Palestina vypovídá více o dnešním Západu, o moci obrazů a sympatiích s cíleně i náhodně zabíjenými než o válce s Hamásem jako takové.
Když skončila okupace, z Gazy se stal „džihádistán“
Aby nedošlo k mýlce. Z řečeného neplyne, že Palestinci si státnost a suverenitu nezaslouží. O jejich státnosti bylo rozhodnuto už v listopadu 1947 v OSN. Tehdy to rozhodnutí o vzniku židovského a palestinského státu odmítli podle modelu „buď všechno, nebo nic“. Takže místo aby vznikl Stát Palestina, arabský svět začal válku. Po další generaci bylo pak palestinské území pod svrchovaností Jordánska (Západní břeh) a Egypta (Gaza).
Jako o okupaci se o tom nemluvilo, to slovo se vynořilo až o generaci později, když ta území v šestidenní válce obsadil (okupoval) Izrael. Až další generace přinesla „mírový proces“, jak se tomu říkalo. Vznik Palestinské samosprávy, autonomních oblastí pod palestinskou vládou a vyhlídku na to, že dříve či později přijde samostatnost.
Kanada, Austrálie, Velká Británie a Portugalsko uznaly oficiálně Stát Palestinu |
Právě před dvaceti lety, na přelomu srpna a září, se Izrael z Pásma Gazy stáhl. Okupace tam skončila. Následovaly volby, v nichž vyhrál Hamás (odnož Muslimského bratrstva z Egypta). Během další generace se z Pásma Gazy stal „džihádistán“. Místo, kde byli gayové shazováni ze střech, kam proudily zbraně z Íránu, kde vznikala teroristická infrastruktura, odkud létaly rakety na jih Izraele a odkud 7. října vyrazily tisíce mužů na pogrom do pohraničních vesnic židovského státu.
Druhý Singapur? Ne, druhý Afghánistán
Teď se vraťme k zásadní otázce. Proč Palestina nezískala samostatnost, když mírový proces (dohody z Osla z roku 1993) cestu k ní předpokládal? Těch důvodů je více.
Nepochybně je mezi nimi politika premiéra Benjamina Netanjahua, jenž se snaží samotnou myšlenku palestinské samostatnosti vytěsnit. Ale ještě v roce 2009, když americký prezident Obama vyrukoval s „řešením v podobě dvou států“ ve slavném projevu v Káhiře, na to měl Netanjahu vstřícnou odpověď: může existovat demilitarizovaná Palestina vedle židovského Izraele.
Tedy kdyby Izrael dostal mezinárodní záruky, že ten stát ho nebude ohrožovat a že ho uzná jako stát židovský (prostě žádné „od řeky k moři“). Jenže v poslední dekádě Netanjahu nemluví o podmínkách, jen opakuje „ne“. Tak to řekl i v neděli: „Palestinský stát západně od řeky Jordán nevznikne.“
Má to své příčiny. Právě stažení z Gazy před dvaceti lety (vojáků i osad) slouží v Izraeli jako výstraha. Šířilo se úsloví „Říkali, že to bude druhý Singapur, ale máme druhý Afghánistán“. Představa, že by „druhý Afghánistán“ vznikl i na Západním břehu či v celém Státu Palestina, až získá samostatnost, je dost děsivá.
Jenže sekulární Palestinská samospráva se spoléhala stále na jakýsi automatismus. Na to, že dohody z Osla povedou automaticky k návratu do linií před šestidenní válkou z června 1967. Vylučovala jakékoliv územní ústupky či kompromisy, třeba ve věci Jeruzaléma. Až tak silně, že na jednání v Camp Davidu v létě 2000 americký prezident Clinton šéfovi palestinské delegace řekl: „Považují vás za osobně zodpovědného za krach tohoto summitu.“
Palestinské vedení se uvelebilo v pozici obětí, které se nemusí o nic snažit. A když s touto pozicí nic konkrétního nezískalo (území, suverenitu, samostatnost), ba za Netanjahua spíše ztrácelo, přišel ke slovu Hamás, který roli oběti či mučedníka zvládá lépe.
Z počítačové dokumentace, nalezené už loni v Gaze, vyplývá, že Hamás zaútočil v říjnu 2023 ne proto, aby Izrael zničil, ale aby jím otřásl. Proto, aby vyvolal drsnou odvetu, aby Gazany přivedl do role mučedníků, aby Izrael delegitimizoval mezinárodně, aby pro Palestince získal světovou podporu a pro sebe roli vítěze.
Jak se teď ukazuje na poli diplomacie a OSN, do značné míry se to Hamásu daří. Uznávání Státu Palestina ze strany západních mocností mu logicky přináší body.
