Jak Klaus zacvičil s televizí

Psal se rok 1984 a vrcholila studená válka. Proč toto prohlášení neodstartovalo skutečný konflikt? Protože bylo proneseno v žertu a nebylo určeno veřejnosti. Americký prezident pouze na požádání techniků testoval mikrofon. A protože měl rád legraci (a ne vždy znal míru), pronesl místo obvyklého „raz, dva, tři“ poněkud nevhodný politický vtípek.

Nekomerční rádio NPR Reaganův výrok z roku 1984 neodvysílalo, na veřejnost se však pochopitelně tak jako tak dostal. Bylo to ve volebním roce a byť nakonec Reagan nad protikandidátem Walterem Mondalem zvítězil, způsobil „rozhlasový incident“ měřitelný a poměrně výrazný pokles jeho preferencí.

Co se nám dnes zdá jako chlapácký vtípek, vadilo většině Američanů jako zbytečná a nedomyšlená provokace nevyzpytatelných Rusů. Ostatně nejčtenější japonský deník o několik měsíců později informoval, že některé divize sovětské armády byly po publikování Reaganova výroku uvedeny do nejvyšší bojové pohotovosti, ve které setrvaly desítky minut. S trochou smůly tak mohl jeden vtip vyvolat i třetí světovou válku.

Reaganovo faux pas se od té doby dává na mediálních trénincích jako příklad toho, že mikrofon a kamera jsou nepřáteli politiků.

Aneb když je v okolí novinář, není nic „off the record“.

Můžeme vést debaty o novinářské etice třeba do aleluja, ale pravda je taková, že když v blízkosti zapnuté kamery či mikrofonu uděláte cokoliv zajímavého, publikováno to bude vždycky.
Zvlášť v éře internetu.

Pochopit by to měl i průměrně chytrý politik.

Václav Klaus je inteligentní nadprůměrně, trpí však pocitem vlastní božskosti. A tak má pocit, že mu svět visí na rtech a čeká na jeho protievropské či ekologické provokace, ale když zrovna ze sebe udělá kašpárka - ať už pro pobavení televizního štábu nebo kvůli své vlastní nervozitě před přečtením projevu - tak tentýž svět cudně zavře oči.

Na rozdíl od Ronalda Reagana neudělal Václav Klaus nic vtipného ani hloupého
Jen chvíli mával rukama, vesele se šklebil a udělal chabý pokus o dřep, což média poněkud velkoryse interpretovala jako „rozcvičku“. A co udělala Česká televize? Odvysílala několikasekundový záběr podkreslený hudbou a doprovozený lehce ironickým komentářem. Vkus a smysl pro humor máme každý nastavené jinak, osobně bych však neřekl, že to bylo něco nevkusného nebo neetického.

Když Václav Klaus druhý den odmítl téže ČT odpovědět kvůli odvysílání těchto záběrů na otázky při tiskové konferenci, byla to přehnaná, neadekvátní reakce. Stejně jako blábolivá slova prezidentova mluvčího o „neetické hře na skrytou kameru“.

Bylo by hezké, kdyby se Václav Klaus začal chovat tak nějak normálně a příjemně, ale vzhledem k jeho věku a povaze to asi nelze čekat. Stejně jako to, že by se snad mohl poučit, zvlášť třeba proto, že jeden z jeho nejznámějších výroků (o novinářích jako „největších nepřátelích lidstva“) také údajně zazněl „mimo záznam“. Ale na druhou stranu je pravda, že nemluvit s médii či konkrétními novináři je právo každého člověka, včetně prezidenta.

Nutno připustit i možnost, že je to od chytrého Klause jen jeden z dalších konzistentních kroků, kterými buduje úspěšnou a známou mediální značku Klaus. Přesně v tom duchu, jak o tom pro německý časopis Cicero mluvil ministr Schwarzenberg. Mimochodem, i na něj se Klaus teatrálně a legračně „zlobí“.

Za hranicí internetové etiky
Kdo chytrý není, je Česká televize, respektive její vedení. To hned přispěchalo s omluvou (za co vlastně), a aby toho nebylo málo, i s příslibem potrestání dramaturga pořadu. Nevíme, jestli bude muset udělat sto Klausových dřepů anebo něco jiného, a je to vcelku jedno. Jen je to škoda. Ale když chce ČT udělat z vlastní důstojnosti papírovou vlaštovku a hodit ji z Kavčích hor směrem na Hradčana, ať to klidně udělá. Ona stejně nedoletí a skončí ve Vltavě.

Jinou kapitolou je „vystřižení“ dotyčných záběrů z internetového archivu. Nebylo to poprvé a jistě ani naposled. To se opravdu nedělá, právě tohle je za hranicí sice nepsané, ale platné internetové etiky. Média všude na světě dělají chyby, ta slušná se k tomu však postaví důstojně: chybu přiznají, uvedou na pravou míru a případně se omluví. Opravovaný archiv přestává být archivem. A jak víme, kdo zpětně mění minulost, škodí hlavně své budoucnosti.