Když v květnu 1991 mluvila Alžběta II. o „mimořádných vztazích mezi oběma zeměmi“, nebyl důvod o oprávněnosti a pravdivosti tohoto hodnocení pochybovat. Bylo krátce po skončení první války v Perském zálivu, během níž Velká Británie a Spojené státy stály bok po boku. Otřesy způsobené politickými dopady Suezské krize byly dávno zapomenuty a vztahy mezi tehdejším britským premiérem Johnem Majorem a prezidentem Georgem Bushem starším byly korektní a přátelské.
Okouzlení královským majestátem. Návštěva Karla III. v USA udělala z Trumpa na čas vřelého politika |
Vystoupení současného britského panovníka před oběma komorami amerického Kongresu se odehrálo ve zcela jiné atmosféře. Vztahy mezi Spojeným královstvím a USA procházejí těžkou zkouškou, která (ruku na srdce) začala hned s nástupem Donalda Trumpa do druhého mandátu. Jeho chladný a odtažitý vztah k Evropě lze nejlépe demonstrovat právě na Británii. Země i její premiér Keir Starmer se stali opakovaným terčem kritiky a osočování. Trump zpochybnil nasazení britské armády v Afghánistánu, kritizoval vojenskou způsobilost Spojeného království vůbec (jeho lodě nazval hračkami), a především slovně útočil na předsedu britské vlády.
To vyvrcholilo po začátku americké operace v Íránu, do níž se labouristický premiér Starmer odmítl nechat vtáhnout. Donald Trump ho za to, poněkud pohrdlivě, srovnal s Winstonem Churchilem. Z prezidentových úst zní nejen hrozby dalšími cly, ale i výhrůžka vyloučením Británie ze Severoatlantické aliance.
Král dal Američanům lekci
Když napětí mezi Washingtonem a Londýnem vrcholilo, ozývaly se i výzvy, aby britský panovník svoji návštěvu odložil. I někteří britští poslanci vyzývali ke zrušení cesty. „Proč by měla být šikana odměněna královskou státní návštěvou?“, ptal se lídr liberálních demokratů Ed Davey. Buckinghamský palác reagoval šalamounsky: plánovaní a organizace cesty už zabralo tolik času, že se cesta uskuteční podle plánu. Odřeknutí státní návštěvy, která má připomenout 250. výročí nezávislosti Ameriky, by bylo mimořádně silné gesto.
Velká Británie zvolila opačný přístup. Král Karel III. s královnou Kamilou do Spojených států odcestovali a králův projev v Kongresu udělil Americe i celému světu lekci, jak se dělá diplomacie na té nejvyšší úrovni. S vtipem a nonšalancí, ale bez větších servítek a podlézání mocnosti. Jistěže Karel III. nepsal projev sám. Hluboká poklona patří jeho skutečným autorům, od Downing Street přes ministerstvo zahraničí až po samotný Buckinghamský palác. Pokud by ale tentýž text přednesl ve Spojených státech kdokoliv jiný, se zlou by se potázal.
Osobnost sedmasedmdesáti letého muže i dlouhá a nepřerušená řada jeho královských předchůdců, kterou Karel III. neopomněl zmínit, dala jeho slovům zcela jinou váhu. Nezapomínejme také na Trumpem mnohokrát opakovanou náklonnost ke královskému majestátu, díky níž měl britský panovník už předem připravenou půdu. A příležitost využil brilantně. Byť nikdo nemohl očekávat (a status britského panovníka to ani neumožňuje), že Karel III. přednese politický projev, k mnoha žhavým a jasně politickým otázkám se přece jen vyjádřil. I když kulantně a zašifrovaně.
Tak je to ostatně ve všech výstupech z Buckinghamského paláce. Nejsem si jistý, jestli všichni přítomní, včetně prezidenta Donalda Trumpa a jeho choti, porozuměli všem narážkám a vtipům, pro jejichž pochopení je třeba znát patřičný kontext. Ti, co byli v obraze, ti se ovšem bavili vskutku královsky. Třeba když Karel III, v parafrázi Trumpova výroku, že „kdyby nebylo Spojených států, Evropané by mluvili německy“, utrousil, že „nebýt nás (tedy Britů), byste vy mluvili francouzsky“.
Karel III. si utahoval z Trumpa: Bez nás byste mluvili francouzsky |
Kdo dnes ví, že v 18. století se o dominanci na severoamerickém kontinentě bila Británie právě s Francií a že během sedmileté války Britové (a američtí kolonisté) porazili francouzská vojska? Kdyby se to nestalo, dnešní americký prezident by se místo Donalda jmenoval třeba Dominique. Snad jen skuteční znalci americké historie ocenili nenápadné šťouchnutí do prezidenta Trumpa a jeho plánu rozšířit Bílý dům o nový opulentní sál. To když Karel III. jakoby na okraj poznamenal, že i Británie přispěla v roce 1814 k rekonstrukci Bílého domu. Britští vojáci tehdy totiž sídlo amerických prezidentů zapálili.
Hlavní nepoliticky politická sdělení se samozřejmě týkala něčeho jiného. V přiměřeně zašifrované podobě se král Karel III. vyjádřil k současné americké administrativě, když zdůraznil systém „brzd a protivah“ jako odkaz britské Magna Charty. Za to si vysloužil frenetický potlesk z řad přítomné opozice.
Mluvil o potřebě jednoty Severoatlantické aliance, o ochraně životního prostředí a překvapivě otevřeně zmínil nutnost podpory válčící Ukrajině, kolem níž chodí americký prezident jako kolem horké kaše. Zajímavé jsou reakce, jichž se ve Spojených státech královu projevu dostalo. Rozplývají se nad ním republikáni i demokraté. Není sporu o tom, že král Karel III. si svou řečí Spojené státy podmanil. Příkopy jsou zakopány a nahradily je květinové záhony.
Jistěže to nebude trvat dlouho. Jistěže americký prezident dříve či později vyšle další kritickou poznámku na adresu Londýna či předsedy britské vlády. Tomu v Trumpových očích nepomůže ani to, že o něm Karel III. mluvil jako o „svém premiérovi“. Jasné je, že Karel III. ukázal, jak se dělá diplomacie. I ti nejzarytější odpůrci britské koruny by mohli připustit, že občas se monarcha (se vší tradicí, okázalostí i jistým odstupem) může hodit. Oslněni jeho skutečným či jen domnělým majestátem od něj mnozí přijmou víc, než by byli ochotní akceptovat od běžného smrtelníka. A to se v mezinárodních vztazích občas může hodit.
