Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Jak to Žáčkovi boys zbastlili

Názory

  7:02
My Češi jsme zvláštní národ - na jedné straně vzýváme domácí autority a na straně druhé běda, když nás někdo kritizuje, notabene z ciziny. Na to jsme zvlášť alergičtí, protože my máme za sebou ty jedině správné zkušenosti, my jsme za totality trpěli nejvíc.

Milan Kundera

Jakmile se přes nakladatelství Gallimard ozvalo jedenáct poměrně významných literátů, aby se zastali Milana Kundery, rodáky osočeného z udávání, hned se na české scéně vyrojila spousta znechucených kritýzmajstrů. A rozhořčeně volají, že tito lidé přece nemají žádné povědomí o tom, jak strašná byla u nás padesátá léta a co bolševik tehdy prováděl, a přesto si nás troufají o tom poučovat.

Ano, byly to strašné časy a z toho, co se dělo, a to nejenom v té nejhorší popřevratové době, ještě běhá mráz po zádech. Tito spisovatelé ale určitě nejsou žádní naivkové a mají jistě dost životních zkušeností, aby třeba jen citem a intuicí rozpoznali, že v celé záležitosti něco „falíruje“ a zapáchá, a rozhodli se to vyslovit veřejně. Nic víc, nic míň.

Možná je text provolání neobratně patetický, ale ta jména mají váhu. A také mnozí z této jedenáctky dost výmluvně popisovali totalitní metody, stačí jen dvě jména - Gabriel García Márquez a Salman Rushdie. Možná má pan Márquez také své máslíčko na hlavě, ale to nelze směšovat s tím, že se například v Podzimu patriarchy projevil jako geniální znalec totality. Ten že by si neuměl spočítat, že jedna a jedna jsou dvě?

Trumfy pro kryptokomunisty
Nechme teď stranou jádro „sporu o seržanta Gríšu“, tedy ono udal, či neudal. Ve hře je totiž mnohem důležitější věc než eventuální selhání jednotlivce v minulosti, věc, která může mít neblahý dopad na komplexní a stále bohužel významně pokulhávající vyrovnávání se s dobou komunismu.

Kauza Kundera je totálně zbastlená ze strany Ústavu pro studium totalitních režimů, a až bude Paroubek nebo jiní oranžovo-rudí braši tuhle instituci rušit, budou mávat právě tímto průšvihem. Ještě teď tuhne krev v žilách z aktivit poslance Zdeňka Jičínského a dalších kryptokomunistů, kteří s typicky bolševickou demagogií bojovali za zrušení tohoto podniku až u Ústavního soudu, a ještě hulákali, že tak činí v zájmu demokracie, což opravdu připomíná okřídlené úsloví „zloděj křičí: chyťte zloděje“. A teď konečně těmto Zdeňkům Jičínským opatřil ředitel ústavu Pavel Žáček chybějící argumenty.

Všechny diskuse se pořád točí jako pes za svým ocasem - udal Kundera, nebo neudal, ale pokud je známo, nikdo z těch, kteří dosud postupy Žáčkových boys podrobili kritice, nežádal, aby se věc zametla pod stůl nebo překroutila jen proto, že jejím aktérem je jeden z hrstky našich spisovatelů, které zná svět.

Způsob, jakým se vše dostalo do médií, je jednoduše děsivý a je výsměchem seriózní práci historika. S tím, co bylo k dispozici, se mělo přistoupit k další důkladné badatelské práci, heuristice, ověřování pramenů, shánění pamětníků a podrobným analýzám. A i kdyby to mělo trvat několik let, nelze se tomu vyhnout, historik nemůže předkládat hypotézy jako nezpochybnitelná fakta. O tomto nutném požadavku na svou práci se dozví každý student na historickém prosemináři v prvním ročníku.

Spustit něco tak ďábelského s jedním cárem papíru, s jediným pramenem je skandální, to si snad dneska nedovolí ani ten hloupý bulvár. A teď ještě Žáček s klidem prohlásí, že článek badatele Adama Hradilka poprvé četl až v týdeníku Respekt. Podle něj se však měl nejdřív objevit v odborném časopisu, ale jak autor téma zpracoval mimo něj, je prý jeho věcí a jeho přímých nadřízených.

Pan Žáček dostal v rozhovoru pro MF Dnes jedinečnou příležitost napravit pověst ústavu jako svéprávného historického pracoviště, ale z toho, co navykládal, si lze udělat jediný závěr: osud této potřebné instituce je mu v podstatě ukradený, po nás potopa, a když to příští vláda zruší, taky dobře.

Že prý také jde o svobodu projevu říkat nepříjemné věci o slavných osobnostech - ale kdeže: vždyť to není nic jiného než fanatické svazáctví naruby. Svazáctví jako způsob myšlení - nalevo nebo napravo.

Divný pavouk, ten Kundera!
Další věc s tím související - prý má Kundera podivný vztah se svou vlastí. Ta podivnost spočívá v tom, že nedává rozhovory. Je to samozřejmě škoda, ale on se tak rozhodl už dávno a navíc u literátů to není výjimka. Když to pochopila francouzská média, proč to my pořád nedokážeme skousnout?

Vlast mu ale také nic zadarmo nedá a ze všeho, co se odehrálo, trčí to, jak rádi někoho popravujeme a jakou prasečí radost nám eventualita Kunderova morálního selhání udělala.

Podívejme se na světáka a náfuku - nechce sem jezdit, nechce v mateřštině vydávat své knihy, no jo, to jsme si mohli myslet, že je to udavač. Co má teď Milan Kundera dělat - i kdyby dal rozhovory do všech světových deníků, podivné ódium na něm stejně ulpí.