Jakmile se přes nakladatelství Gallimard ozvalo jedenáct poměrně významných literátů, aby se zastali Milana Kundery, rodáky osočeného z udávání, hned se na české scéně vyrojila spousta znechucených kritýzmajstrů. A rozhořčeně volají, že tito lidé přece nemají žádné povědomí o tom, jak strašná byla u nás padesátá léta a co bolševik tehdy prováděl, a přesto si nás troufají o tom poučovat.
Ano, byly to strašné časy a z toho, co se dělo, a to nejenom v té nejhorší popřevratové době, ještě běhá mráz po zádech. Tito spisovatelé ale určitě nejsou žádní naivkové a mají jistě dost životních zkušeností, aby třeba jen citem a intuicí rozpoznali, že v celé záležitosti něco „falíruje“ a zapáchá, a rozhodli se to vyslovit veřejně. Nic víc, nic míň.
Možná je text provolání neobratně patetický, ale ta jména mají váhu. A také mnozí z této jedenáctky dost výmluvně popisovali totalitní metody, stačí jen dvě jména - Gabriel García Márquez a Salman Rushdie. Možná má pan Márquez také své máslíčko na hlavě, ale to nelze směšovat s tím, že se například v Podzimu patriarchy projevil jako geniální znalec totality. Ten že by si neuměl spočítat, že jedna a jedna jsou dvě?
Trumfy pro kryptokomunisty
Nechme teď stranou jádro „sporu o seržanta Gríšu“, tedy ono udal, či neudal. Ve hře je totiž mnohem důležitější věc než eventuální selhání jednotlivce v minulosti, věc, která může mít neblahý dopad na komplexní a stále bohužel významně pokulhávající vyrovnávání se s dobou komunismu.
Kauza Kundera je totálně zbastlená ze strany Ústavu pro studium totalitních režimů, a až bude Paroubek nebo jiní oranžovo-rudí braši tuhle instituci rušit, budou mávat právě tímto průšvihem. Ještě teď tuhne krev v žilách z aktivit poslance Zdeňka Jičínského a dalších kryptokomunistů, kteří s typicky bolševickou demagogií bojovali za zrušení tohoto podniku až u Ústavního soudu, a ještě hulákali, že tak činí v zájmu demokracie, což opravdu připomíná okřídlené úsloví „zloděj křičí: chyťte zloděje“. A teď konečně těmto Zdeňkům Jičínským opatřil ředitel ústavu Pavel Žáček chybějící argumenty.
Všechny diskuse se pořád točí jako pes za svým ocasem - udal Kundera, nebo neudal, ale pokud je známo, nikdo z těch, kteří dosud postupy Žáčkových boys podrobili kritice, nežádal, aby se věc zametla pod stůl nebo překroutila jen proto, že jejím aktérem je jeden z hrstky našich spisovatelů, které zná svět.
Způsob, jakým se vše dostalo do médií, je jednoduše děsivý a je výsměchem seriózní práci historika. S tím, co bylo k dispozici, se mělo přistoupit k další důkladné badatelské práci, heuristice, ověřování pramenů, shánění pamětníků a podrobným analýzám. A i kdyby to mělo trvat několik let, nelze se tomu vyhnout, historik nemůže předkládat hypotézy jako nezpochybnitelná fakta. O tomto nutném požadavku na svou práci se dozví každý student na historickém prosemináři v prvním ročníku.
Spustit něco tak ďábelského s jedním cárem papíru, s jediným pramenem je skandální, to si snad dneska nedovolí ani ten hloupý bulvár. A teď ještě Žáček s klidem prohlásí, že článek badatele Adama Hradilka poprvé četl až v týdeníku Respekt. Podle něj se však měl nejdřív objevit v odborném časopisu, ale jak autor téma zpracoval mimo něj, je prý jeho věcí a jeho přímých nadřízených.
Pan Žáček dostal v rozhovoru pro MF Dnes jedinečnou příležitost napravit pověst ústavu jako svéprávného historického pracoviště, ale z toho, co navykládal, si lze udělat jediný závěr: osud této potřebné instituce je mu v podstatě ukradený, po nás potopa, a když to příští vláda zruší, taky dobře.
Že prý také jde o svobodu projevu říkat nepříjemné věci o slavných osobnostech - ale kdeže: vždyť to není nic jiného než fanatické svazáctví naruby. Svazáctví jako způsob myšlení - nalevo nebo napravo.
Divný pavouk, ten Kundera!
Další věc s tím související - prý má Kundera podivný vztah se svou vlastí. Ta podivnost spočívá v tom, že nedává rozhovory. Je to samozřejmě škoda, ale on se tak rozhodl už dávno a navíc u literátů to není výjimka. Když to pochopila francouzská média, proč to my pořád nedokážeme skousnout?
Vlast mu ale také nic zadarmo nedá a ze všeho, co se odehrálo, trčí to, jak rádi někoho popravujeme a jakou prasečí radost nám eventualita Kunderova morálního selhání udělala.
Podívejme se na světáka a náfuku - nechce sem jezdit, nechce v mateřštině vydávat své knihy, no jo, to jsme si mohli myslet, že je to udavač. Co má teď Milan Kundera dělat - i kdyby dal rozhovory do všech světových deníků, podivné ódium na něm stejně ulpí.
Ano, byly to strašné časy a z toho, co se dělo, a to nejenom v té nejhorší popřevratové době, ještě běhá mráz po zádech. Tito spisovatelé ale určitě nejsou žádní naivkové a mají jistě dost životních zkušeností, aby třeba jen citem a intuicí rozpoznali, že v celé záležitosti něco „falíruje“ a zapáchá, a rozhodli se to vyslovit veřejně. Nic víc, nic míň.
Možná je text provolání neobratně patetický, ale ta jména mají váhu. A také mnozí z této jedenáctky dost výmluvně popisovali totalitní metody, stačí jen dvě jména - Gabriel García Márquez a Salman Rushdie. Možná má pan Márquez také své máslíčko na hlavě, ale to nelze směšovat s tím, že se například v Podzimu patriarchy projevil jako geniální znalec totality. Ten že by si neuměl spočítat, že jedna a jedna jsou dvě?
Trumfy pro kryptokomunisty
Nechme teď stranou jádro „sporu o seržanta Gríšu“, tedy ono udal, či neudal. Ve hře je totiž mnohem důležitější věc než eventuální selhání jednotlivce v minulosti, věc, která může mít neblahý dopad na komplexní a stále bohužel významně pokulhávající vyrovnávání se s dobou komunismu.
Kauza Kundera je totálně zbastlená ze strany Ústavu pro studium totalitních režimů, a až bude Paroubek nebo jiní oranžovo-rudí braši tuhle instituci rušit, budou mávat právě tímto průšvihem. Ještě teď tuhne krev v žilách z aktivit poslance Zdeňka Jičínského a dalších kryptokomunistů, kteří s typicky bolševickou demagogií bojovali za zrušení tohoto podniku až u Ústavního soudu, a ještě hulákali, že tak činí v zájmu demokracie, což opravdu připomíná okřídlené úsloví „zloděj křičí: chyťte zloděje“. A teď konečně těmto Zdeňkům Jičínským opatřil ředitel ústavu Pavel Žáček chybějící argumenty.
Všechny diskuse se pořád točí jako pes za svým ocasem - udal Kundera, nebo neudal, ale pokud je známo, nikdo z těch, kteří dosud postupy Žáčkových boys podrobili kritice, nežádal, aby se věc zametla pod stůl nebo překroutila jen proto, že jejím aktérem je jeden z hrstky našich spisovatelů, které zná svět.
Způsob, jakým se vše dostalo do médií, je jednoduše děsivý a je výsměchem seriózní práci historika. S tím, co bylo k dispozici, se mělo přistoupit k další důkladné badatelské práci, heuristice, ověřování pramenů, shánění pamětníků a podrobným analýzám. A i kdyby to mělo trvat několik let, nelze se tomu vyhnout, historik nemůže předkládat hypotézy jako nezpochybnitelná fakta. O tomto nutném požadavku na svou práci se dozví každý student na historickém prosemináři v prvním ročníku.
Spustit něco tak ďábelského s jedním cárem papíru, s jediným pramenem je skandální, to si snad dneska nedovolí ani ten hloupý bulvár. A teď ještě Žáček s klidem prohlásí, že článek badatele Adama Hradilka poprvé četl až v týdeníku Respekt. Podle něj se však měl nejdřív objevit v odborném časopisu, ale jak autor téma zpracoval mimo něj, je prý jeho věcí a jeho přímých nadřízených.
Pan Žáček dostal v rozhovoru pro MF Dnes jedinečnou příležitost napravit pověst ústavu jako svéprávného historického pracoviště, ale z toho, co navykládal, si lze udělat jediný závěr: osud této potřebné instituce je mu v podstatě ukradený, po nás potopa, a když to příští vláda zruší, taky dobře.
Že prý také jde o svobodu projevu říkat nepříjemné věci o slavných osobnostech - ale kdeže: vždyť to není nic jiného než fanatické svazáctví naruby. Svazáctví jako způsob myšlení - nalevo nebo napravo.
Divný pavouk, ten Kundera!
Další věc s tím související - prý má Kundera podivný vztah se svou vlastí. Ta podivnost spočívá v tom, že nedává rozhovory. Je to samozřejmě škoda, ale on se tak rozhodl už dávno a navíc u literátů to není výjimka. Když to pochopila francouzská média, proč to my pořád nedokážeme skousnout?
Vlast mu ale také nic zadarmo nedá a ze všeho, co se odehrálo, trčí to, jak rádi někoho popravujeme a jakou prasečí radost nám eventualita Kunderova morálního selhání udělala.
Podívejme se na světáka a náfuku - nechce sem jezdit, nechce v mateřštině vydávat své knihy, no jo, to jsme si mohli myslet, že je to udavač. Co má teď Milan Kundera dělat - i kdyby dal rozhovory do všech světových deníků, podivné ódium na něm stejně ulpí.
