V obecnějším kontextu je ale potřeba vidět, že takových mezinárodních jednání a dohod bylo v době války a těsně před ní a po ní více.
První z nich byla Mnichovská konference z konce září 1938, jejíž výsledek jistě netřeba připomínat, za pozornost však stojí, že to bylo poslední jednání, při němž se strany ještě snažily hrubou sílu skrýt za formální právní argumenty.
Dorota, kašpar, janek, rebeka, matěj, jarda a jejich souputníci |
Versailleská smlouva, která ukončila první světovou válku, totiž v pasážích o národnostních menšinách (zejm. § 86) taková rozhodnutí evropských mocností zvítězivších v první světové válce (tj. Británie, Francie a Itálie) o úpravách národnostních poměrů (potenciálně i včetně hranic) připouštěla – a Československu jako jejímu signatáři tak v podstatě nezbývalo než se podřídit, neboť nedodržení smlouvy by nejen vyvázalo Francii z vojenského spojenectví, ale dokonce z ČSR učinilo narušitele míru. To jistě nijak nesnižuje nemorálnost mnichovské kapitulace západních demokracií před Hitlerovou dobyvačností, leč vysvětluje to lehkost, s jakou si ji samy před sebou obhajovaly: vždyť se k tomu přece Čechoslováci zavázali...
Další podobnou dohodou, která se ovšem již nesnažila ani předstírat jakoukoliv oporu v právu, byl pakt Ribbentrop-Molotov podepsaný v Moskvě 23. srpna 1939, jenž z nacionálněsocialistického Německa a internacionálněsocialistického SSSR udělal spojence, kteří si rozdělili území, jež mezi nimi ležela (tedy nejen Polsko, ale i tehdy ještě svobodné a samostatné pobaltské státy). Po útoku nejprve Německa a Slovenského štátu (1. 9. 1939) a posléze SSSR (17. 9.) na Polsko byla koncem září uzavřena další dohoda, podle níž Německo rozšířilo svou rozlohu o 178 tisíc a SSSR o 192 tisíc kilometrů čtverečních.
Udržet si tato území natrvalo bylo jedním ze Stalinových cílů i během jednání Jaltské konference – zejména mu šlo o udržení obsazených částí Polska, jehož exilová vláda sídlící v Londýně a uznávaná i Spojenými státy s tím samozřejmě nesouhlasila (zatímco Litva, Lotyšsko a Estonsko se „dobrovolně“ staly součástí SSSR již v r. 1940). To se mu nakonec při jednáních podařilo prosadit. Za zmínku zejména stojí, že – jaksi paralelně k Mnichovu – se zástupci Polska jednání neúčastnili, také proto, že polská londýnská vláda po objevu katyňských masakrů v r. 1943 přerušila se SSSR diplomatické styky.
Jak souvisí antisemitismus německých nacistů s dílem Martina Luthera |
Sovětský svaz si ovšem v červenci 1944 pro svou potřebu vytvořil z polských komunistů alternativní polskou vládu (tzv. lublinskou, oficiálně: Polský výbor národního osvobození), a ta nepřekvapivě proti odstoupení východních oblastí neprotestovala. Polsko tak muselo Sovětskému svazu předat zhruba 50 procent své předválečné rozlohy, a i když následně získalo na západě území na úkor Německa, byla (a je) rozloha Polska po válce (a Jaltské konferenci) o cca 20 procent menší než před ní.
O Československu se v Jaltě nejednalo, s výjimkou jeho zahrnutí pod obecnou klauzuli, že ve všech zemích osvobozených od německé okupace mají proběhnout svobodné volby, z nichž by však zejména ve státech hraničících se Sovětským svazem měly vzejít vlády „přátelské k SSSR“.
Na jednu stranu tedy formálně není pravda, že si v Jaltě nastávající vítězové rozdělili Evropu (došlo jen k dohodě o rozdělení Německa na okupační zóny), na druhé straně byla ale formulace o „přátelskosti“ dostatečně nejasná na to, aby si ji mohl Stalin vykládat výrazně odlišně od Churchilla a Roosevelta – a když po Rooseveltově smrti (+ 12. 4. 1945) proti sovětským akcím, jež z takového výkladu vyplynuly, nový prezident Truman na konci dubna, tedy ještě před koncem války v Evropě, protestoval, bylo již beznadějně pozdě – a ostatně šlo o území, která již obsadila Rudá armáda.
V Mnichově o míru. Nabídne Evropa svou verzi důstojného ukončení ruské války na Ukrajině? |
A zbývá již jen aktuálně dodat, že na nadcházející Mnichovské bezpečnostní konferenci 2025 se bude jednat o ukončení ruské agrese vůči Ukrajině. Leč zda očekávaná účast prezidenta Zelenského povede k tomu, že agresor tentokráte neuspěje, není vůbec jisté, ba je to – realisticky pohlédnuto – spíše značně nejisté.
