Věšení prádla je tak trochu věda. Když vidím, jak ledabyle věší v českých filmech, vždycky mne to pohorší. Copak nevědí, že nestačí jen přehodit a zakolíčkovat? Když totiž například tričko nebo košili jenom přehodíte napůl a zakolíčkujete, vyrobíte vlisy, které je třeba rozžehlovat. Přece se musí věšet za švy!
Jasně že jde o maličkost, vlastně skoro o blbost, ale já vídám ve filmech a seriálech takových blbostí víc. Třeba stolování. Dialogy u jídelního stolu posouvají děj filmů a seriálů ještě častěji než fotogenické scény pod vlajícím prádlem. A stačí záběr na ruce, abyste poznali, že jde určitě o českou produkci. Protože jen v českých snímcích si herci při jídle opírají lokty o stůl a příbor drží tak příšerně, jako snad nikde jinde. A to i ve scénách, kde figurují postavy napsané jako vysoce kultivované.
Připravme si náhradní nepřátele. Kdyby došli ti skuteční |
Nebo vezměte to podávání rukou. Kraus, Šíp nebo i Dědek rozsazují hosty svých talk show postupně na kanapíčka nebo do křesílek. Skoro vždycky je mezi nimi také nějaký mladý umělec, který začíná své entrée tím, že všem předchozím účinkujícím podává obřadně ruku.
Nikdo mu neřekl, že když chce dát najevo zámecké vychování, úplně stačí mírná úklona, protože podání ruky je výsada starších, váženějších a dam. Mlaďoch má správně čekat, jestli bude takovým gestem poctěn. Asi to nikdo neřekl ani jeho rodičům nebo učitelům, takže není, kdo by se této výchovné funkce ujal.
Přitom zrovna ta obrazová média mají velkou moc sugesce. Spoléhají na to i inzerenti, kteří platí nemalé peníze za záběry, v nichž se značka toho či onoho výrobku objeví na obrazovkách a displejích jako rekvizita, nebo třeba součást garderoby. Pokud možno opakovaně. Na stole moderátora je Mattoniho minerálka vinětou do kamery, hrdinka střídá trika s krokodýlem a každou chvíli zobe gumové medvídky, na plotně září sada pánví značky Tescoma… Říká se tomu product placement a dneska je to běžná praxe.
Dědeček s babičkou ne a ne chřadnout |
Ale nemusí jít jen o produkty. Třeba angličtinu se naše děti naučily daleko líp než generace jejich rodičů ne snad proto, že se teď ve škole zavedla místo ruštiny a víc se procvičují minulé časy, nýbrž jaksi mimoděk, odposloucháváním jimi oblíbených médií a her. Konečně už byla na tomto místě řeč o předlouhých titulcích po každém snímku, z nichž je patrné, že při natáčení asistovala řada poradců na gender, na ekologii a kdoví na co ještě. Tak proč do seznamu nepřidat i experta na etiketu? (Původně jsem chtěla napsat, že i na to věšení, ale nejsem maximalista.)
