Taková otázka se na Západě považuje za defétistickou, za takovou, která už předem nahrává Putinovi a zní skoro vlastizrádně. Vždyť z vyššího principu mravního i liberálního přece platí, že o své orientaci rozhodují sami Ukrajinci. Problém je v tom, že Ukrajinci nejsou ve vakuu a tato debata není akademická.
V době, kdy se západní média soustředí na to, zda ruská invaze na Ukrajinu začne ve středu, či až ve čtvrtek, unikají pozornosti detaily, které přitom utvářejí realitu. Třeba když Moskva v neděli prohlásila, že Kyjev může kdykoliv obnovit dialog v rámci Společenství nezávislých států. Nebo když ukrajinský velvyslanec v Londýně včera řekl, že Kyjev je ochoten uvažovat o tom, že by se snahy o členství v NATO zřekl. Nebo když francouzský prezident Macron minulý týden zmínil možnost finlandizace Ukrajiny.
Slovo finlandizace je možná nejperfidnější zbraní tohoto konfliktu. Pojí se s dobou, kdy Stalin si po vítězství nad Hitlerem pojistil vliv Moskvy ve Finsku či Rakousku, aniž to Západ mohl ovlivnit. Má horší pověst než hybridní válka a dezinformace. Přitom v realitě – mimo sféru vyššího principu mravního – už trochu funguje. Moskva tvrdě žádá, aby NATO explicitně popřelo, že přijme Ukrajinu. NATO to tvrdě odmítá, leč přitom ví, že ji nepřijme.
Ze zásady nebere státy s nevyřešenými konflikty. Co s tím? Je možné tyto myšlenky vytěsnit s tím, že Ukrajina bude nadále žít v napětí mezi NATO a Ruskem a navíc bude Západ pokládat za toho, kdo nesplnil očekávání, která nastolil. Nebo dospět k nějaké dohodě. Je na Ukrajincích, aby došli k rozhodnutí.
