Snad jsem to poprvé zaslechl ze Svobodné Evropy. Ještě chvilku jsem doufal, že jsem se kvůli skřípání a chraplání rušiček jen přeslechl, ale pak se ta zpráva rozšířila rychlostí blesku: pohroma.
V hospodě čtvrté cenové skupiny jsem nabyl jistoty. Normalizačním životem usmýkané máničky ronily slzy do půllitrů, padala jen něžná hrubá slova. „John je mrtvej, kurva!“
Byli jsme z generace, která sice už oplakala rozpad Beatles, ale ve skrytu duše jsme všichni doufali, že navzdory spáleništím a krvavým řekám se zas Brouci jednou sejdou, semknou, dají se dohromady. Všechna sólová alba McCartneyho, Harrisona, Ringa a hlavně Johna Lennona jsme poslouchali poznamenáni tímto stigmatem. Nebyla špatná, některá dokonce vynikající, ale pořád jakoby nedefinitivní. Kdyby tak... zase dohromady... 8. prosinec 1980 přeškrtnul naše tužby jednou provždy.
Na Velkopřevorském náměstí na pražské Kampě bylo první měsíce roku 1981 docela rušno. Amatérští Lennonovi portrétisté se střídali s romantickými básníky a víc než naturalistickými fízly. Boj o „zeď“ nebyl tehdy jen bojem o zpěvákovu památku, většina mládeže, která na Kampu docházela, riskujíc konflikt se zákonem nebo alespoň pár policejních facek, mínila vyjádřit vlastní názor, vlastní identitu a skrz Johna také odpor k autoritě.
Smrtelně láskyplné objetí
„Sedmdesátá léta, to byla nuda,“ řekl Lennon neopakovatelným liverpoolským akcentem krátce před smrtí a vyzval k tomu, abychom si následující dekádu pořádně užili. Aniž to tušil, mluvil nám z duše, jen jemu už na to nezbyl čas.
Zlí jazykové tehdy tvrdili, že Lennon byl pod kuratelou japonské otrokářky mrtvý už dávno, že jeho poslední album Double Fantasy, kde Lennonovy, po dlouhé době nové a (některé) znamenité songy ubíjela Yoko Ono svou marnou snahou, je v porovnání s Mrožem či Jahodovými poli navěky už jen jejich odmocninou.
Ostatně po mnoha létech vydané paměti Freda Seamana, řekněme Lennonova komořího, svědčí o tom, v jak otřesném a permanentním tlaku John Lennon žil. Zda by se liverpoolský proletář a newyorský intelektuál dokázal z toho smrtelně láskyplného sevření vymanit, je už jen hypotetická otázka. Všechny možné odpovědi tehdy před čtvrt stoletím, těsně po Mikuláši vygumoval Mark David Chapman, cvok se zbraní v ruce, když Johna střelil jak srnce.
Rauše, hymny a songy geniálního výtržníka
„Jsme populárnější než Ježíš Kristus,“ řekl Lennon v dobách největší slávy Beatles a taky se tak nějaký čas choval. Jako kdyby mu přestávaly fungovat brzdy, ochranný instinkt pouličního prevíta.
Arogantně odmítal Paulovy návrhy na obyčejné koncertování, jímž chtěl McCartney resuscitovat Beatles hibernující ve studiích, s jakousi zálibnou okázalostí pózoval s Yoko Ono v posteli amsterodamského hotelu Hilton, v kanadském Torontu si s hvězdnou kapelou vystřihl pár rock’n’rollů s výborným Erikem Claptonem a neskutečně falešnou Yoko, po pár letech, spíš už ze zoufalství si v newyorském baru v alkoholovém rauši nalepil na čelo dámskou vložku.
A krom toho, čas od času nahrál desku. Ty první sólové (Plastic Ono Band a Imagine) byly výborné, jen málokdo však postřehl, že John vaří z posledních beatlesáckých „zásob“. Když došly, John zhruba od poloviny sedmdesátých let nevěděl kudy kam. Ačkoli se ve skladbě Jak se ti spí kousavě oslovoval Paula McCartneyho, opravdu dřímat začínal spíš on sám.
Zkoušel leccos: hymny (Walls and Bridges) nebo rock’n’rolly. Obojí skončilo jen v průměru a John se stáhnul z veřejného života. Svůj soukromý život cele zasvětil druhorozenému synu Seanovi a málem celých pět let trvalo, než se rozhodl, že zkusí procitnout.
Jenže pak prásk
Nevím, zda by John Lennon v sobě dnes nalezl dost sil a kázně, aby zvládnul tak náročné turné jako vloni a letos jeho kamarád Paul McCartney. Přesto nepochybuju o tom, že být živ, byl by i ve svých pětašedesáti svými skutky, slovy i tóny zas tím geniálním výtržníkem.
