130 let
Je to terra incognita, z které se nanejvýš ozývá prostonárodní píseň Okolo Frýdku cestička

Je to terra incognita, z které se nanejvýš ozývá prostonárodní píseň Okolo Frýdku cestička | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

PEŇÁS: Frýdek aneb Místek (I.)

Názory
  •   9:45
Z pohledu zabedněného Pražáka je Frýdek-Místek exotickou lokalitou kdesi u Ostravy a mluví se tam kratce, takže se řika Frydek-Mystek. Je to terra incognita, z které se nanejvýš ozývá prostonárodní píseň Okolo Frýdku cestička, z níž si ale nelze představit zcela nic konkrétního. Též pro mě zůstávalo tohle dvouměstí po dosavadní život především jen rýmem, k němuž se družilo nanejvýš pár nezřetelných asociací. Proto jsem se rozhodl to konečně změnit.

Vystoupil jsem tedy na frýdecko-místeckém nádraží, které je spíše ve Frýdku, a sestupoval do podchodu. Musím hned říci, že nádražní budova je pěkná a spravená. Ještě než jsem do ní vstoupil, otočil jsme se a rutinně pohlédl na cestující, když v tom jsem mezi nimi zahlédl bujnými kadeřemi zarostlou hlavu opatřenou na obličejové části bivojským knírem, jenž dodával té tváři trvale nasupený výraz. Okamžitě jsem v nositeli tohoto s ostatním prostým obyvatelstvem dobře splývavého obličeje poznal profesora Jana Kellera, radikálního sociologa, který, jak jsem si v zápětí uvědomil, pochází odsud! Měl jsem dokonce pocit, že naše pohledy se setkaly.

Trvalo mi dalších pár vteřin, než mě napadlo, že ho pozdravím a požádám, jestli by mi nevěnoval pár chvil a nevzal mě na prohlídku do města, jedno kterého. Zastavil jsem se a čekal na něj. Profesor Keller však nikde. Zmizel. Vlezl nejspíš v obavě před setkáním s exponentem z pravicových Lidových novin, v nichž já jsem ovšem disidentním elementem, do nějaké poboční šachty a v ní se ztratil. Moje cesta po Frýdku i Místku tak bude zcela neodborná a bez potřebného sociologického fundamentu.

Musím hned říci, že nádražní budova je pěkná a spravená.

Zkoumání dvouměstí jsem si rozvrhnul na dva dny. Jeden na Frýdek, druhý na Místek. První den bylo ošklivo, nebe šedivé a občas z něj studeně pršelo. To jsem byl ve Frýdku. Druhý den se udělalo hezky a svítilo slunce, takže i když jsem měl být v Místku, vrátil jsem se opět do Frýdku, abych si ho prohlédl znovu a za slunečního jasu, jenž vše vylepšuje. Kromě toho se mi zdálo, že je tam toho více a mají tam kostelní věž, na niž bude zajímavé vylézt.

První den bylo ošklivo, nebe šedivé a občas z něj studeně pršelo. To jsem byl ve Frýdku.

Což jsem tedy učinil. Farní kostel se správně jmenuje po sv. Janu Křtiteli a je původem gotický, z patnáctého století, věž poněkud mladší, pozdně renesanční a cihlová, jak se na Slezsko patří. Vylézt na ni mi zatím nečinilo větší problém.

Vylézt na ni mi zatím nečinilo větší problém.

Z výšky splývá dvojměstí v jednu rozsáhlou plochu, z níž vyčnívají sídliště, komíny a uprostřed jeden extravagantní zimní stadion, který z dálky vypadá lépe než zblízka. Přečetl jsem si, že ho mají v úmyslu zbourat, což jistě nebude tak jednoduché, neboť je to masivní železný veleještěr. Kromě toho si myslím, že je to škoda, když už ho stavěli, tak se o něj mají spíše starat, aby nějakou dobu vydržel, ale tak je to u nás se vším.

Z výšky splývá dvojměstí v jednu rozsáhlou plochu.

Z větší dálky je pohled na jih spojen s pěkným panoramatem beskydským. Dovoluji si připomenout popis své cesty po něm: Štreka beskydská aneb Maryčko neskákej!

Z větší dálky je pohled na jih spojen s pěkným panoramatem beskydským.

Na severní straně pohled zabírá poutní chrám Navštívení Panny Marie, který pro jistotu zabarikádovali paneláky, takže kostel má rysy chrámu sídlištního. Tak pravděpodobně míněn svými barokními staviteli nebyl, neboť když ho v první polovině 18. století stavitel Bartoloměj Wittwer navrhoval a v padesátých letech, kdy stále ještě vládlo baroko, vratislavský biskup Filip Gotthard Schaffgotsch (pěkné slezské jméno) světil, měla to být jasná dominanta kraje široko daleko. Tou zůstala až do socialismu. Pak ho v komponovali do krajiny sídlištní.

Na severní straně pohled zabírá poutní chrám Navštívení Panny Marie.

Přechod z jednoho města do druhého je při pohledu shora plynulejší než ve skutečnosti, neboť tady není skrz vegetaci vidět řeku Ostravici, která Frýdek a Místek jasně odděluje, přičemž jde o řeku hraniční, neboť Frýdek je ve Slezsku, Místek na Moravě, což dnes už ale není moc podle obyvatelstva poznat. Tedy aspoň já to nepoznám a profesor Keller mi v tom nepomohl. Dříve to jistě bylo markantnější, neboť obecně platilo, že na slezské straně žijí spíše Němci a trochu Poláků, na moravské spíše Češi (tedy česky mluvící Moravané či Moravci, jam se dříve říkalo). Ale ani to nebylo tak jednoduché, neboť jak Frýdek, tím více Místek, byla města, v nichž už před sto lety převládali Češi, byť nijak masivně: ve Frýdku jen o trochu (pět tisíc Čechů, tři a půl tisíce Němců, pět set Poláků), v Místku to bylo výraznější v český prospěch: v roce 1900 tam žilo 5 766 Čechů a 1 535 Němců. Tento trend v počešťování měst byl na přelomu století patrný na celé Moravě i v „našem“ Slezsku, tím silněji či citlivěji, dalo by se říct také nevraživěji, však byl pociťován trend opačný, tedy snahy germanizační, které však byly v té době již spíše defenzivního rázu, což o to více dráždilo zapálené nacionalisty Bezručova typu, ať už jím byl kdokoli, Petr, nebo Vašek (viz dále).

Přechod z jednoho města do druhého je při pohledu shora plynulejší než ve skutečnosti.

Současné přeshraniční spojenectví je nyní, aspoň to předpokládám a profesor Keller mi to nemohl potvrdit ani vyvrátit, bezkonfliktní a nijak ho snad nekazí fakt, že ho uskutečnil Adolf Hitler, byť možná ne on osobně, ale každopádně to byly jeho úřady, jež město v roce 1943 administrativním výnosem spojily. Po válce to tak již zůstalo, přičemž nějakou dobu nebylo jisté, jak dvojměstí nazývat, pak zvítězil rozum a historický kompromis. Navíc se to rýmuje. To například o dvouměstí Brandýs nad Labem - Stará Boleslav (možná je to opačně) říci nelze.

Současné přeshraniční spojenectví je nyní, aspoň to předpokládám, bezkonfliktní.

Frýdecké náměstí, které se pode mnou při pohledu z věže rozkládalo, je obdélníkové, jak to obvykle u měst, které zakládali kolonisté bývá. Rok založení města však znám není, takže se má zato, že vzniklo v souvislosti s tvrzí, z níž se vyvinul později hrad, který je patrný vpravo. Ten měl být vybudován v letech 1327 – 1333 za panování těšínského vévody Kazimíra I. z rodu slezských Piastovců, kteří dostali celé Těšínsko v léno od Jana Lucemburského. Tehdy se začalo hradu říkat Friedek, tedy Svobodný nebo také bezpečný roh či růžek, čímž mělo být asi řečeno, že jinde tak bezpečno není. Nyní je na hradě skromné muzeum a několik výstavních sálů, v nichž je rozmístěno pár starých krámů, jež byly svezeny z různých míst v okolí. Zámek byl totiž na konci války vyrabován osvoboditeli, zbytek se rozkradl v dalších letech. I tak stojí za návštěvu.

Frýdecké náměstí, které se pode mnou při pohledu z věže rozkládalo, je obdélníkové.

Já byl v to deštivé odpoledne, den před tím, co jsem hleděl z věže, možná jediný návštěvník, takže jsem měl to privilégium býti samotný provázen průvodkyní. Její výklad by inteligentní a poučený. V rytířském sále, který nechali zřídit a vymalovat Habsburkové, jimž Těšínsko a tedy i Frýdek patřilo od roku 1797 do roku 1918, jsme se chvíli bavili o místních celebritách. Poslední frýdecký Habsburk vstoupil do české literatury jako markýz Gero ze Slezských písní, jemuž v básní jemu věnované, básník Bezruč slibuje, že jednou popadne jeho uzdu a strhne ho s koně. Tato v české literární tradici veskrze záporná, ba přímo ďábelská postava („ví Bůh, že jsi větší / v zášti než plamenný nepřítel Boží“), jehož lesy jsou bez konce a Maryčka si v nich přesto nemohla nabrat drva, se jmenovala Bedřich Rakousko-Těšínský, nebo také arcivévoda Fridrich, a narodila se v roce 1856 v Židlochovicích u Brna a historické příručky (např. ta od Brigitte Hamannové) na něj nahlíží mnohem střízlivěji a představují ho především jako výborného hospodáře, zvláště v oboru mlékárenském a kvasném. Jeho největším koníčkem byla numismatika, jíž věnoval každou volnou chvíli. Po vypuknutí války se musel ujmout vrchního velení rakousko-uherských vojsk, z čehož prý osobně vůbec nebyl nadšený. Po válce zůstal se svou rodinou na svých maďarských statcích, zemřel osmdesátiletý v obci Mosonmagyarovar v roce 1936. To už byl v Čechách slavný jako markýz Gero, o čemž možná ani nevěděl.

Její výklad by inteligentní a poučený.

Jiná postava, která ve Frýdku přímo žila a zemřela byl Bernard Žár, byť zřejmě se jedná o jen o postavu literární čili fiktivní.  Verš „Z Frydku je Bernard Žár. Proto svůj zapírá národ – Bernard Žor,“ se mi vybavil hned, jak jsem vystoupil z onoho vlaku a zahlédl profesora Kellera. Protože jsem si nemohl vzpomenout, jak je to vlastně dál a jen jsem si pamatoval onu hořkou výčitku, kterou básník celou dobu básně adresuje tomu Bernardovi, který se pravděpodobně odnárodňuje, zatoužil jsem po Slezkých písních, v nichž bych to rovnou ověřil. V tom mi přešel vhod skvěle zásobený frýdecký antikvariát Pod svícnem, v němž mi byl po mé nesmělém přání okamžitě jeden výtisk nabídnut a za rozumnou cenu odprodán. Jedná se o vydání z brněnské knihtiskárny Pokorný a spol. z roku 1946. Opatřen je pěkným frontispisem od Ferdiše Duši, umělce zdejšího: ve Frýdlantu nad Ostravicí má pamětní sál v kulturáku.

Takže jsem nalistoval báseň Bernard Žár a na frýdeckém náměstí si ji přečetl, přičemž jsem si tak představoval, který to může být dům, v němž onen Žár bydlel a dbal, „aby prokletých pariů řecí / dům nebyl znesvěcen, / jí aby nepromluvil krom pacholka tvor, / tak to poroučí / Bernard Žor.“ Tou „proklatou pariů řečí“ měla být pochopitelně čeština, jíž ovšem mluvila jeho matka, jež jediná se pak modlila „tichounce s bázlivým rtem“, když Bernarda Žára skolila nemoc a on blouznil „prokletou pariů řečí“, s níž na rtech pak skonal.

V tom mi přešel vhod skvěle zásobený frýdecký antikvariát Pod svícnem.

Tím se konečně dostáváme k Petru Bezručovi, jen nevím ke kterému... Ten, jenž se za něho obecně považuje, tedy Vladimír Vašek, sloužil v Místku dva roky (1891 – 1893) jako poštovní úředník. Získal tu místo poté, co musel odejít ze studií v Praze a na naléhání ovdovělé matky složil zkoušky na poštovní úřad, aby tím pomáhal živit ji a sourozence. Ty dva roky měly být klíčové pro vznik „jeho“ veledíla, což ovšem je a asi už zůstane věčným sporem a záhadou a rébusem a také tabu, dokud to ještě někoho bude zajímat. Tady se totiž onen Vašek ocitnul nejblíž k epicentru „svých“, tedy Bezručových, básní, tedy k Ostravsku a ještě více k vlastnímu Těšínsku (Michalkovice, Pětvald, Sviadnov, Dombrová, Lutyně, Šumbark...), jemuž věnoval ty nacionálně, nechceme-li říct nacionalisticky, nejvypjatější a nejsilnější a také – co naplat: nejlepší - básnická čísla. Jenže pravě tady leží či se tyčí jeden z těch velkých otazníků a záhad o skutečné autorství těch básní. To je otázka letitá, různě se vynořující a zase zapadající, tu zvýrazňovaná, pak zase tlumená. Výhhrady a námitky nejpřehledně shrnul ostravský autor Jan Drozd (1914 – 2005) v knižce útlé, ale hutné Autoři Slezských písní – já mám vydání z roku 2003. Ve zkratce řečeno, tvrdí tam, že autorem těch nejdůležitějších, tedy těch rebelských básní (ano, demagogických a šovinistických básní) sbírky, není Vladimír Vašek (1867 – 1958), který po celý život „hrál“ s větší či menší ochotou roli Petra Bezruče, nýbrž Vaškův přítel a kumpán, básník a herec Ondřej Boleslav Petr (1853 – 1893), rodák z Bruzovic, vesnice severně od Frýdku. Od něj měl po jeho náhlé smrti v červnu 1893 převzít Vladimír Vašek rukopisné básně a po částech, nejprve anonymně, pod pseudonymem Petr Bezruč, je od roku 1899, to už byl ovšem v Brně, posílat do redakce pražského časopisu Čas, kde po otištění způsobily – představte si – obrovskou senzaci. Teprve v roce 1910 „přiznal“ Vladimír Vašek, že Petrem Bezručem je on.

Tím se konečně dostáváme k Petru Bezručovi.

Drozdova argumentace je docela přesvědčivá a pokud vím, tak většinou autorit nevyvrácená, nýbrž pouze odmítnutá jako nevědecká a neodborná. Například jeden literární historik argumentuje tím, že Emil Zátopek také neběhal celý život jako olympijský vítěz, takže není divu, že Bezruč-Vašek prostě skvělé básně napsal, vychrlil je v krátkém a vypjatém období, kdy byl nemocen a tudíž zasažen náhlou genialitou - a pak už nic, jen věčné a zbytečné opravování a několik básní průměrných či podprůměrných, s výjimkou jedné básně opravdu dobré, tedy Stužkonosky modré z roku 1930, která – a to se shodnou všichni – je jak od jiného autora.

Stejně tak špatně se vyvrací Drozdova argumentace, proč Vašek-Bezruč věnuje tolik hořké pozornosti právě Těšínsku, s nímž pravděpodobně nebyl nijak citově spojen – na rozdíl od básníka Petra, který v Těšíně studoval německé gymnasium, z nějž ho však vyhodili, a poté, co ho opustilo „nejhezčí děvče od Těšína“ a co je opět vyhozen pro vypjatý český nacionalismus z učitelského místa, odchází zatrpklý pracovat na šachtu do Ostravy. Podle Drozda právě tehdy a tam vznikají základní básně Slezských písní. Nějakou dobu se pak živí jako herec, až ho nakonec přitáhne jeho bratr, advokát Jan Petr do Místku. Tady, někdy v roce 1891, se seznamuje Petr s o patnáct let mladším Vaškem, který rovněž zkouší psát verše, ovšem zcela jiné, takové, jaké se mají k těm silným básním jak voda k vínu či spíš ke kořalce. A dál: Vašek je rodák z Opavy, vyrůstal v Brně, studoval v Praze, do Místku se dostane spíše náhodně a s Těšínem už vůbec nemá nic společného, byť je to vlakem kousek: když někam vyrazil na výlet, to ho spíše lákaly Beskydy, což se mi jeví jako přirozené, i když nic proti Těšínu, též jsem si tam přál zajet, jenže jsem to již nestihnul. No, a navíc, Vladimír Vašek se během té doby, co žil a sloužil v Místku prý nijak výrazně nacionalisticky, tedy protiněmecky neprojevoval: na poště samozřejmě mluvil česky i německy, stýkal se s německou společností, kam ho uvedl ředitel pošty Wagner, znal se s hejtmanem Maslowskim, jenž byl Němec. A tak dále. To onen Ondřej Boleslav Petr byl nacionalista jak se patří a měl k tomu i své důvody... V roce 1893 zřejmě spáchal sebevraždu, v roce 1898 pak tady v Místku umírá jeho bratr Jan Petr. To už je Vladimír Vašek v Brně. Má za sebou rovněž těžký atak nemoci, na kterou se v té době běžně umírá. Když umře i on, básně, které mu zbyly po příteli a kumpánovi, básně, o nichž on sám nepochybuje, že jsou velkolepé, by mohly být ztraceny. Navíc je poslední možný svědek, Petrův bratr, mrtev. Posílá je tedy do Prahy. Možná toho po zbytek života nepřestane litovat.

Pokračování příště.

Možná toho po zbytek života nepřestane litovat.

Autor: Jiří Peňás
  • Vybrali jsme pro Vás