V křesťanských dějinách patřilo k nutnostem každého kostela mít „svůj“ svatý ostatek, tedy kus kosti, oblečení nebo osobního majetku některého světce, nebo dokonce Ježíše Krista. A mělo-li se, tak jako v případě svatovítského chrámu při sídle českých knížat a králů, jednat o hlavní kostel v zemi, platilo to mnohonásobně.
Proto se ve zdejší pokladnici začaly první cennosti tohoto druhu shromažďovat hned v 9. století. Nejpočetnější „akvizice“ však jdou až za Karlem IV., který o vlastnictví mnoha a mnoha relikvií opřel svou autoritu císaře Svaté říše římské.
Poklad z katedrály, holokaust i odsun. Na Hradě začíná výstava plná příběhů |
Ubrus na koukání
Koneckonců proč ne. Proč by feudál 14. století nemohl odvozovat svou moc od držení vysušené ručky „mláďátka betlémského“ anebo „roušky Panny Marie“? Vždyť dnes své rozhodování ohledně provozu nejedné galerie opírá jistý ministr o 6,77% volební zisk své strany. Mláďátko betlémské se mi zdá přesvědčivější.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Na Karlovy současníky musel silně působit i kus pruhované látky označené za ubrus ze stolu od Poslední večeře anebo úlomek hole proroka Mojžíše. Navíc tyto předměty fungovaly i jako důkaz, že se události z Bible skutečně odehrály. Napsala bych „hmatatelný důkaz“, ale kdeže, hmátnout si směli jenom vyvolení. Například bula papeže Klimenta VI., která je také k vidění, říká, že jmenovaný ubrus směli věřící v pašijovém týdnu uctít pouze pohledem a modlitbou.
A tak i vás dnes kustod hodně rychle zastaví, pokud se k vitríně s cennostmi nakloníte příliš blízko, anebo si dokonce chcete některou památku vyfotit. Zapomeňte! Idea „nedotknutelného“ zůstává, během staletí se mění pouze její naplnění.
Mrtví za zdí
Autor výstavy, kunsthistorik Jiří Fajt se ale neomezil jen na středověký poklad. Řeklo se „během staletí se mění…“? Udělejme z toho celou expozici! Jak se proměňuje úcta k tělům zemřelých? Zasazujeme je ještě do zlata, nebo jsme je v nedávné minulosti pálili v kremačních pecích koncentráků a pohazovali jejich ostatky, kde nám odpadly od hlavně pušky? Poklad obklopují díla dnešních umělců, kteří zosobňují i ztvárňují českou, německou nebo židovskou identitu a osud.
V díle Magdaleny Jetelové „Vyhnání“ prchají obrovské bosé nohy od pokladu „ven“: Jetelová je exulantka z roku 1968, její matka byla sudetská Němka. Rozbité a částečně poslepované talíře židovské rodiny von Klemperer jsou příměrem osudu svých někdejších majitelů, kteří z Drážďan uprchli před hitlerovským režimem a jejich cennou sbírku míšeňského porcelánu zničilo bombardování na konci druhé světové války.
Anebo je tu série „The Wall“ od Josefa Koudelky – umělecký fotodokument výstavby hraniční zdi mezi izraelskými a palestinskými územími. Snímky vznikaly v roce 2013, dávno před hrůzou 7. října 2023 a následnou ničivou válkou s desetitisíci oběťmi. Přesto už tehdy Koudelka naznačoval: z které strany jsou pachatelé a z které oběti? A kolik váží lidský život?
Po schodech za nadějí
Zlomečky kostí svatých mužů a žen, předměty, které jim leckdy přisoudila i mnohem pozdější zbožná úcta, a řemeslně dokonalé zlaté schrány posázené drahokamy vytvářejí bolavý kontrast k těmto fragmentům, náznakům, dílům s tématy krutosti, nepřátelství a zmaru. Patrně nejvíce to vyniká hned u vstupu, kde se v jediné vitríně sejdou zlatý relikviář ve tvaru lidské paže a plechovka od barvy, do které je ledabyle zastrčená zlomená pažní kost. To druhé je dílo Josepha Beuyse, někdejšího letce Luftwaffe a později proslulého výtvarníka. Má název „Pro Lidice“.
Svět pod povrchem. Fenomén jeskyní, propastí a podzemí vůbec v suterénu plzeňského gotického domu |
Navíc má expozice také zvuk: prostorem Jízdárny zní v nepřetržité smyčce renesanční Allegriho „Miserere“; sboroví zpěváci ho znají, pořádně těžká polyfonie se sopránem do c3. Jistě, na první poslech kostelní písnička, zrovna tak vhodná k zlatým parádičkám z katedrálního pokladu. Jenže tahle skladba se řadu staletí směla zpívat u jediné příležitosti – v pašijovém týdnu ve vatikánské Sixtinské kapli. To znamená v čase, kdy si křesťanský svět připomínal Kristovo utrpení a popravu, jeho zápas o život a smrt celého lidstva; a kdy až v jeho závěru dostal naději, že to všechno v hrobě neskončilo.
Na výstavě se k té naději dostanete taky, nad vnitřním schodištěm na balkoně, kam umístili dílo, ke kterému vlastně ta píseň patří. Videoobraz Marka Wallingera zachycuje lidi vycházející z automatických dveří do příletové haly na londýnském letišti. Snímá je ale násobně zpomaleně, bez zvuku, pod pojmenováním „Práh do Království“. Biblické narážce nelze nerozumět. A vlastně vám pak potřeba chytit se ručičky mláďátka betlémského nepřijde zase až tak lichá.
