Je však zpráva, kterou v první chvíli mnozí považovali za omyl, opravdu tak šokující? Když se podíváme blíže, zjistíme, že jen zdánlivě.
Stanné právo bylo v Jižní Koreji naposledy vyhlášeno v roce 1979, těsně před úspěšným atentátem na prezidenta Pak Čong-huie. Prodloužení stanného práva po vojenském puči generálmajora Čon Du-hwana a následné protesty proti němu vedli k povstání ve Kwangdžu, kde v roce 1980 došlo ke krvavému střetu mezi armádou a protestujícími studenty s mnoha oběťmi na životech.
Fašista a diktátor. Chtěl převrat, obuli se v KLDR do jihokorejského prezidenta |
Tato událost se stala nejen symbolem občanského odporu proti vojenské moci a zárodkem demokratizačního procesu, který vyvrcholil o dekádu později, ale představuje i střet dvou ideových směrů – konzervatismu s inklinací k „vládě pevné ruky“ a levicového liberalismu, koketujícího se socialismem.
Ostražitost mají Jihokorejci v krvi
Jaromír Chlada
Tento střet tak dodnes charakterizuje jihokorejský politický život, kde se se železnou pravidelností střídá zamrznutí vztahů s KLDR a důraz na obranu a posílení jihokorejsko-amerického spojenectví při vládě konzervativních prezidentů (I Mjong-pak, Pak Kun-hje, Jun Sok-jol) se snahou nalákat Severní Koreu k vzájemnému dialogu a spolupráci, mlčení o lidských právech v KLDR a ochlazení vztahů s USA po nástupu prezidentů liberálních (Kim Te-džung, No Mu-hjon, Mun Če-in). Na druhé straně korejské hranice této dynamiky šikovně využívá dynastie Kimů, a humanitární vstřícnost jihokorejských liberálů je jejich oblíbeným zdrojem.
Se stále živými pamětníky jsou události v Kwangdžu hluboko v kolektivní paměti Jihokorejců. I když se v rámci demokratizace na konci osmdesátých let část prezidentských pravomocí přenesla na parlament, takže autoritářské zneužití moci už nehrozí, armáda se dostala pod civilní kontrolu a její, historicky silný, politický vliv se silně omezil, její propojení na konzervativní elitu je stále zřetelné.
Společenský vliv armády posiluje zejména povinná vojenská služba, která je podobně dlouhá a u mužů oblíbená, jako v socialistickém Československu. Vojenské nebezpečí ze strany KLDR je sice reálné, ale vytržení z vysokoškolského studia, dva roky vojenského drilu, společenských omezení, nízkých příjmů a šikany korejští muži většinou vnímají jako ztrátu času. Jak ale ukázala rychlost, s jakou se občané po vyhlášení stanného práva shromáždili před parlamentem, mají Jihokorejci ostražitost vůči politickému zneužívání armády v krvi.
Jun Sok-jol, obklopený ultrakonzervativci už od svého nástupu do funkce, jako by žil v jiné době. Přirovnávat dnes opozici k příznivcům komunismu ohrožujícím národní bezpečnost a zdůvodnit tím vyhlášení stanného práva je v současné Koreji přes čáru a občané i poslanci parlamentu mu to dali rychle a důrazně najevo. Jun vzápětí couvl a výjimečný stav měl jen velmi krátkého trvání. Sesadit však prezidenta samotného v jihokorejském politickém systému zas tak jednoduché není. Jun to dobře ví, a jak se zdá, bude ještě chvíli kopat kolem sebe.
Jihokorejský parlament sice v sobotu na druhý pokus rozhodl o jeho odvolání, ale Jun ho hned označil za „dočasné“. Pro krok, který musí do šesti měsíců ještě potvrdit ústavní soud, se vyslovilo 204 poslanců, pro přijetí bylo třeba 200 hlasů.
Jihokorejský parlament na druhý pokus odvolal prezidenta, pyká za stanné právo |
Vítězství opozice v posledních parlamentních volbách každopádně výrazně omezilo možnosti prezidenta prosazovat svůj politický program a jeho zoufalý čin je vyvrcholením napětí mezi ním a parlamentem, který ovládají opoziční strany. U koho už jistě prohrál, jsou jihokorejští občané. Jun Sok-jol tak s velkou pravděpodobností dopadne podobně jako jeho dva konzervativní předchůdci: I Mjong-pak i Pak Kun-hje byli odsouzeni k poměrně dlouhým trestům. Otázkou zůstává, jestli i jemu následující prezident případně udělí milost. Ale to nám ukáže až nejbližší budoucnost.
Jihokorejský politický systém a vztah mezi výkonnou a zákonodárnou mocí není v rovnováze. Když o jihokorejské demokracii řekneme, že je mladá a křehká, nebudeme daleko od pravdy. Ale funguje. Alespoň prozatím. Autoritářství, které skrze Jun Sok-jola začalo opět vystrkovat růžky, narazilo na rychlou reakci poslanců a občanů. Historie se tak do určité míry opakuje, ale kultivovaně a bez obětí na životech. Přejme Korejcům, aby i tuto kapitolu parlamentní demokracie na stejné vlně ustáli až do konce.
