„Byli jsme tam zakopaní osmnáct let, ztratili jsme tisíc lidí a stejně jsme nebyli schopni sever Izraele ochránit před kaťušemi. Hizballáh nebyl založen proto, že jsme z Libanonu odešli, ale právě proto, že jsme tam tak dlouho zůstali.“
To nejsou slova nějakého „levicového antisemity“, ale nejdekorovanějšího izraelského generála a pozdějšího premiéra Ehuda Baraka. Právě on byl před čtyřiadvaceti lety v čele vlády v době kvapného stažení armády z okupační zóny, kdy do Izraele muselo z horké půdy uprchnout také na sedm tisíc lidí napojených na tzv. Jiholibanonskou armádu (SLA), tedy kolaborantskou milici, kterou si Izrael ve své „bezpečnostní zóně“ udržoval, vyzbrojoval a platil na nejčernější práci.
Ehud Barak byl ale ještě v uniformě také u toho, když Izrael druhou invazi do Libanonu (ta první přišla už v roce 1978) zahájil. „Když jsme v roce 1982 do Libanonu přišli, Hizballáh ještě neexistoval a tamní šíité nás vítali a sypali na nás květiny,“ řekl mi před lety Barak s odkazem na fakt, že tehdy byly nepřítelem palestinské a levicové guerilly, které učinily z měst a polí místních libanonských obyvatel válečnou zónu.
Izraelci vpadli do Libanonu. Jedno z nejhorších období historie, řekl premiér |
Emoce na obou stranách
Izrael má dnes k boji proti Hizballáhu racionální vojenské důvody, premiér Benjamin Netanjahu odklonil pozornost i jednotky od palestinské Gazy s cílem zajistit návrat desítek tisíc Izraelců, kteří byli v uplynulém roce evakuováni ze severu kvůli ostřelování šíitskou milicí.
Podporu proto v této věci vládě zajišťují i nálady a emoce veřejnosti. Eliminace velících složek hnutí včetně jeho generálního tajemníka Hasana Nasralláha jsou považovány za velký triumf. Jak ale v pondělí 30. září prohlásil jeho dosavadní zástupce Naím Kásim, Hizballáh se i přes tyto citelné ztráty chystal i na pozemní invazi armády židovského státu. A do hry tak vstupují i emoce obyvatel jižního Libanonu.
Když se odtud Izrael v květnu 2000 stáhl, měl jsem možnost navštívit někdejší okupační zónu, včetně například věznice Chijám, kde Izraelci a jejich spojenci věznili, vyslýchali i mučili členy Hizballáhu, palestinských skupin či komunistických frakcí. Areál se stal frekventovaným poutním místem a nepříjemným svědectvím, takže když v létě 2006 vedl Izrael měsíc trvající válku s Hizballáhem, vojensky bezcenný objekt srovnal se zemí. Protiizraelské nálady tím ale nezmizely, jak mi tehdy doložila například návštěva u elektrikáře Alího a učitelky Zajnab v Súru.
Mocný vůdce Hizballáhu i spojenec Íránu. Kdo byl Hassan Nasralláh, kterého zabili Izraelci |
„Ideologicky nemám s Hizballáhem nic společného, jsem komunista. V boji proti Izraeli je ale rozhodně podporuji, co jiného nám tak tváří v tvář té agresi zbývá?“ deklaroval Alí. Izrael i tehdy útočil na civilní objekty včetně obytných domů, silnic a elektrické sítě, nejen na ozbrojence, teroristy a jejich arzenály.
Jeho manželka Zajnab, věřící šíitka, v té době připustila, že před válkou její žáci často nechápali, proč mluví o Izraeli kriticky. „Teď po válce za mnou ale některé děti přišly s tím, že už vědí, o čem jsem mluvila. Tady totiž není nikdo, koho by se ty izraelské útoky nějak nedotkly. Když ale náš starší syn přinesl nálepku s Nasralláhem a chtěl ji dát na lednici, zakázali jsme mu to. Také vyvěsit vlajku Hizballáhu na balkon nesmí, u nás může být jedině libanonská. Kluky ale k lásce k Izraeli nepřivedeme ani kdybychom chtěli – je to nepřítel, jenž nás nemá rád a útočí na nás od doby, kdy vznikl.“
Vstanou noví hrdinové?
Hizballáh se zdaleka netěší jednoznačné podpoře všech Libanonců, ale ani šíitů – další z respondentů, s nimiž stojí za to při cestách do jižního Libanonu hovořit, vlivný ájatolláh Alí al-Amín, se dlouhodobě netají kritikou hnutí i jeho vazeb na Teherán, jeho projevy a rozhovory ostatně kolují po internetu.
Izrael vpadne do Libanonu každým okamžikem, USA vysílají tisíce vojáků |
V Nabatíji jsem zase při poslední výzkumné cestě narážel spíš na stoupence konkurenčního hnutí Amal. Přesto vnější hrozba a reálná síla nepřítele obvykle společnost stmeluje. A tak jako v palestinské Gaze ani kritici Hamásu nenacházejí mnoho pochopení pro krvavé izraelské nálety přinášející smrt i tisícovkám civilistů, vidiny invaze a další zkázy by patrně nehrály do karet ani izraelským ozbrojeným silám na jihu Libanonu.
„V téhle oblasti má každá generace své hrdiny, já byl jako mladík revolucionářem s rudými vlajkami, dnes se holt musíme smířit s tím, že naše děti se zhlédly v Íránem podporovaném šajchu Nasralláhovi a jeho islamistech,“ řekl mi řemeslník Alí.
Hasan Nasralláh je mrtvý. Kterého hrdinu si libanonská scéna vygeneruje na jeho místo, to vyplyne v nejbližších dnech, týdnech a měsících i z toho, jaký další vojenský postup zvolí židovský stát, jak bude svou klientskou milici nadále formovat Islámská republika Írán, a jak se k hrozbě dalšího šíření konfliktu postaví mezinárodní společenství.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha.
