Teď však k věci, byť možná z poněkud odtažitého konce. Dnešní móda psích a v poněkud méně výrazné míře kočičích či ještě jiných rodinných mazlíčků sice není historicky nová, oblíbené pejsky, kočičky a další zvířátka však v dávnějších dobách mívala pouze šlechta; prostý lid nahlížel na kočky a zejména na psy pouze jako na užitečné, ale nijak emotivně blízké pomocníky pro obranu před nevítanými návštěvníky, ať již živočišnými či lidskými.
Zvířaty, k nimž si tehdejší široké vrstvy nejčastěji vybudovaly do jisté míry vřelý vztah, bývali – zřejmě pro mnohostrannost své užitečnosti – koně: to se ostatně odráží i v jazyce, za povšimnutí stojí zejména přídavné jméno „švarný/švarná“, které se může vázat k urostlému mládenci, půvabné dívčině i mladému, dobře osvalenému koni, avšak sousloví „švarný kocour“ při chvále svého domácího mazlíčka jistě nepoužije ani ten nejzaujatější chovatel.
O hejtmanech. Připomínce dávných tradic českého státu |
Ještě hůře na tom bývali psi, kteří – na rozdíl od koček – s lidmi ani nesdíleli obydlí; do jazyka tak vstoupil pes jako zvíře podřadné a pohrdané a s tím i takové slovní obraty jako „psí počasí“, označení ženy se špatnou pověstí slovem „čubka“ a v neposlední řadě nahlížení na osoby s odlišným vyznáním jako na „pohanské psy“. To se promítlo i do jmen jednotlivých zvířat, která nemohla být pojmenovávána křesťanskými jmény připomínajícími církevní svaté, a tak tehdy psi buď dostávali jméno nejčastěji podle nějaké vlastnosti (“Chlupáč“), nebo nesli jména hrdinů (“Hektor“).
V dobách tureckých válek, které zvýšenými daňovými povinnostmi a odvody do vojska těžce pocítily i země Koruny české, pak vznikl zvyk dávat psům také jména svázaná s muslimským světem. Z povinné školní četby Babičky Boženy Němcové si jistě všichni pamatují dvojici velkých psů jménem Sultán a Tyrl (to je ovšem z něm. „Tier“ – „zvíře“, zde sice formálně v podobě nespisovné zdrobněliny „Tierl“ – „zvířátko“, významově je však „Tyrl“ potřeba chápat asi zveličele, snad „Psisko“ či „Zvířák“), ve středoevropském kontextu méně průhledná jsou jména „Alík“ a „Amina“: „Alík“ je ozvěnou frekventovaného muslimského jména „Alí“ (arabsky „vznešený“), jehož historicky asi nejslavnějším nositelem byl Alí ibn Abú Tálib, Mohamedův bratranec a současně zeť (manžel jeho dcery Fátimy), zakladatel šíitské větve islámu, a pojmenování fenek (a také jedné literární žirafy) „Amina“ se shodovalo se jménem Mohamedovy matky: Ámina bint Wahb (což mělo ve výše uvedeném kontextu dobově naznačovat špatné vlastnosti ženy, jež na svět přivedla falešného proroka).
Ministerstvo Šikany Mladých Talentů (MŠMT) aneb Otevřený dopis ministru Mikuláši Bekovi |
V dnešní době již běžný mluvčí češtiny uvedené spojitosti Alíka a Aminy nevnímá, zato – aktuálně – těžko přehlédne jméno Hasan Nasralláh, jež souvisí s arabským slovem znamenajícím „vítězství“ (“Nasralláh“ lze tak volně překládat jako „Alláhovo vítězství“). Ani to ovšem není nic zbrusu nového: při návštěvě staroegyptských památek v Abú Simbelu si čeští turisté jistě nenechají ujít tabule s informací, že chrámový komplex byl přesunut z oblasti zatopené vodami Asuánské přehrady, jejíž jezero je na nich uváděno jako „Lake Nasser“.
To vyvolává vzpomínku na dávnou situaci, kdy komunističtí propagandisté horečně hledali český přepis jména nového egyptského prezidenta, jenž po svržení probritské monarchie orientoval zemi na spolupráci s „táborem míru a socialismu“: nakonec našli uspokojivou podobu „Násir“. Ovšem z komerčního hlediska to byla jistě škoda: Rudé právo s titulní stranou (např.) „Nasser na návštěvě v Moskvě“ by se určitě bylo stalo prodejním šlágrem…
