Premium

Mimořádně jen 19 Kč/měsíc
na prvních 5 měsíců

Nový dinosaurus z Patagonie si pochutnával na krokodýlovi. Pak ale zkameněl

Teleskop   11:00

Joaquinraptor casali požírající svůj poslední kus krokodýla | foto: Andrew McAfee, Carnegie Museum of Natural History.

Vyrušování při jídle má rád jen málokdo. Zvlášť, když od stolu s takovým obědem, večeří, či svačinou už nevstane. Pokud ale zároveň i zfosilizujete, můžete být slavní. Jedné pravěké potvoře se to stalo.

Konkrétně mám na mysli zkamenělinu dosud neznámého dinosaura pojmenovaného Joaquinraptor casali. Našla a popsala ji skupina paleontologů vedená Luciem M. Ibiricuem z Národní Patagonské univerzity. Rodové jméno vybrali vědci podle Ibiricuova malého syna Joaquína. Zároveň souvisí i s neformálním označením místa, kde fosilie objevili. Badatelé mu říkali Valle Joaquín.

Kořen raptor znamená zloděj. V pojmenování různých dinosauřích druhů ho najdete často. Nový druh patřil do skupiny megaraptorů. Šlo o velké, dravé a zubaté potvory běhající po zadních nohách. Druhové jméno má připomínat slavného paleontologa Gabriela A. Casala. Působí také na Patagonské univerzitě.

J. casali žil asi před 66 miliony let. Od špičky čenichu ke konci ocasu měřil okolo sedmi metrů. Vážil určitě přes tunu. Dochovala se z něj lebka, přední a zadní končetiny, nějaká žebra a několik obratlů.

Krokodýlí sváča

Nejvíc mě ale zaujalo něco jiného. Výzkumníci našli v čelistech zvířete humerus, česky pažní kost. Patřila nějakému příbuznému krokodýlů. Paleontologové jsou samozřejmě opatrní. Nález nemusí automaticky znamenat, že potvora v době své smrti požírala svou poslední svačinu. Kost se na své místo mohla dostat jen náhodou.

Obrázek z vědeckého článku s popisem nového dinosaura Joaquinraptor casali

Teorie gáblíku těsně před smrtí ale působí dost uvěřitelně. Zkamenělý J. casali žil podle vědců v teplém a vlhkém prostředí. Mohla to být říční niva.

Jeho poslední den si proto představuji nějak následovně. Jdou dva joaquinraptoři na výlet do bažiny.

„Tady to nějak hodně čvachtá,“ povídá první. „Dávej radši pozor.“

„Klid,“ povídá druhý. „Mám ještě kousek krokodýla. Jen ho dojím a –“

Glogloglogloglo.

Je to samozřejmě nadsázka. Raptoři určitě neuměli česky. Způsobů vzniku fosilie může být víc. Nebohého dinosaura mohl třeba zasypat sesuv půdy. V tom případě by lepší citoslovce asi znělo „Žuch!“ V zásadě si však myslím, že by můj příběh mohl osudnou událost alespoň v hrubých rysech popisovat správně.

Ještěrka v žaludku

Vznik podobných zkamenělin je velice nepravděpodobný. Občas se ale přece jen nějaké najdou. Snad nejbizarnější případ, o kterém jsem se dočetl, se týká fosilie menšího evropského dvounohého dinosaura jménem Compsognathus longipes. Našel ji počátkem druhé poloviny devatenáctého století německý lékař a sběratel Joseph Oberndorfer.

Moderní rekonstrukce obou teropodů, kteří již v 19. století zaseli první semínka dinosauří renesance, která ovšem vyklíčila až o století později. Větší Archaeopteryx lithographica zde loví mládě druhu Compsognathus longipes. Hypotetická scéna se odehrává na území dnešního Bavorska před 150 miliony let.

Půjčil ji profesionálnímu paleontologovi Johannovi A. Wagnerovi. Ten ji v roce 1859 popsal a pojmenoval. V roce 1881 zkoumal Compsognatha slavný americký přírodovědec Othniel C. Marsh.

Všiml si, že zkamenělá kostra obsahuje navíc i nějaké menší zvířátko. Považoval ho za nenarozený plod. Další paleontolog, Maďar Franz Nopcsa, však v roce 1903 zjistil, že jde o malou ještěrku. Compsognathus ji asi spořádal.

V roce 1983 zařadil Američan John Ostrom původní domnělé embryo do rodu Bavarisaurus. Jeho kolega a krajan Jack L. Conrad však nález o 34 let později znovu prozkoumal a překlasifikoval jako nový rod a druh Schoenesmahl dyspepsia. Za dalších několik let může mít příběh pokračování.

Desetina procenta

Je možné, že příště někdo další určí poslední pokrm Compsognatha úplně jinak. Nešťastný jedlík má po smrti poměrně málo klidu. Koncem devatenáctého století si německý vědec Georg Baur půjčil jeho kotník za účelem detailního studia. Následně ho ztratil. Pořád ještě se hledá.

Plyne z toho poučení. I při sebelepším jídle byste měli věnovat pozornost svému okolí. Jinak hrozí, že za 66 milionů let skončíte vystavení někde v muzeu. Vaše dietní návyky se budou probírat ve vědeckých časopisech.

Většina z nás má ovšem poměrně malou pravděpodobnost stát se fosilií. Přihodí se to jen desetině procenta živých stvoření. U lidí navíc šance snižuje i značná obliba kremace. Britský biolog Richard Dawkins kdysi napsal:

„Osobně bych pokládal za čest být fosilizován.“

Z toho je vidět, že je do své práce poměrně zažraný. Mně by to nejspíš bylo dost jedno.

Vstoupit do diskuse (2 příspěvky)
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.