Takovou hrůzu našli Britové, když tábor 15. dubna osvobodili, naživu tam bylo asi 60 000 lidí a sedmdesát procent potřebovalo akutní lékařskou péči. Britové z výcvikového střediska wehrmachtu, které bylo nedaleko, vybudovali nemocnici, kam pak převáželi stovky nemocných denně. Přes veškerou péči zemřelo v prvních týdnech osvobození dalších 14 000 lidí, mezi nimi byl nejspíš i Josef Čapek, který údajně zemřel krátce po osvobození tábora.
Marná snaha dostat ho domů
Bytostný humanista a pacifista Josef Čapek byl zatčený v září 1939 na letním bytě v Želivě a čekalo ho skoro šest let věznění v koncentrácích v Dachau, Buchenwaldu, Sachsenhausenu. Gestapo zatýkalo v rámci akce Albrecht I., která neproběhla jen v protektorátu, zatýkalo se v celém Německu a na dalších okupovaných územích, označení nepřátelé nacismu byli posléze bez soudu odvezeni do koncentračních táborů.
Den, kdy Britové osvobodili Bergen-Belsen. Josef Čapek se toho nedočkal |
Na rozdíl od předcházející Akce Mříže, která proběhla okamžitě po březnové okupaci a zřízení Protektorátu Čechy a Morava, nebyly o Akci Albrecht I. informovány protektorátní úřady. Česká policie a četnictvo do akce nebyly zapojeny a neměly také žádné informace o zatčených. Kromě Čapka byl zatčen třeba malíř Emil Filla, novinář Ferdinand Peroutka, kunsthistorik V. V. Štech a další. Peroutka i Filla přežili Buchenwald, který v roce 1945 osvobodili Američané a V. V. Štech také přežil, byl vězněn do roku 1942.
Spisovatel Miloš Doležal už dříve publikoval části dopisů dokumentujících marnou snahu rodiny dostat Josefa Čapka z vězení. Čapkově ženě Jarmile prezident Hácha slíbil, že bude intervenovat u říšského protektora Konstantina Neuratha, což učinil, ale neuspěl. Ani tehdy se nevzdal a napsal dopis Hitlerovi, kde orodoval také za vězněné studenty a intelektuály, dopis pak šel do Berlína diplomatickou cestou.
Znovu důkaz o tom, jak tragická postava českých dějin byl Emil Hácha, národem považovaný za kolaboranta. Přitom funkci protektorátního prezidenta dobrovolně přijal jako oběť pro národ a snažil se různými taktikami zamezit represím a zvrátit neblahý běh věcí, jiná věc je, že se mu dařilo méně, než si představoval. O propuštění Čapka se snažil i u Goebbelse, který navštívil Prahu, a také neuspěl. Žádat masové vrahy o laskavost je nesmírně pokořující, ale byla to poslední možnost.
Jaká asi míra zoufalství pak vedla ruku Josefovy ženy Jarmily, která se v suplice za propuštění Josefa distancuje od švagra Karla a píše, že živý by neměl trpět za mrtvého. A slibuje, že bude-li propuštěn, jistě se vzdá publikování a veřejného života. Goebbels ji ani neodpověděl a Neurath jen potvrdil, že Čapkovo propuštění není možné. Rodina se nevzdávala, ale ani jeden pokus o záchranu nevyšel, snaha jít na to přes německý překlad Pejska a kočičky se jeví téměř tragikomická. Že by lidské zrůdy odpovědné za smrt statisíců dojalo roztomilé vyprávění o zvířátkách ze šťastných časů…
Smutné konce obou bratří
Josef Čapek mezitím přežíval v Sachsenhausenu, spřátelil se s ostravským malířem Josefem Dobešem a belgickým grafikem i rytcem Hubertem Mauquoyem. Malují krajinky pro paničky esesáků z lágru. Čapek také tajně překládal anglickou a španělskou poezii, psal básně a drobné tužkové črty. Básně uchoval jeden ze spoluvězňů a vyšly posmrtně jako Básně z koncentračního tábora a Psáno do mraků.
„Jsem v těch Lidovkách spokojen,“ říkával Josef Čapek. Zlatá éra deníku byla ilustrována jeho glosami |
Nakonec se rozhodl, že se nebude vyhýbat transportu do Bergen-Belsenu, kam se dostal v únoru 1945. Rozhodnutí se mu stalo osudné. Čapkovo tělo se nikdy nenašlo a pravděpodobně skončil v jednom z hromadných hrobů v Bergen-Belsenu. Tábor je srovnaný se zemí a na jeho místě je památník, masové hroby jsou označené kameny. Čapkův kenotaf je umístěný na Vyšehradském hřbitově.
Životy bratří Čapků, kteří věřili v humanismus, demokracii a člověka, skončily smutně, Karla uštvala fašizující pravice, k níž se přidali i ti obyčejní, poctiví lidé, o nichž rád psal a věřil v jejich rozumné postoje. Kdyby předčasně neumřel na zápal plic, čekal by ho zanedlouho stejný osud jako Josefa.
Plné rehabilitace a bezvýhradného uznání se Karel i Josef stejně dočkali až po pádu minulého režimu, Karel komunistům hodně vadil, v první polovině padesátých let by ho nejradši vyzmizíkovali a nešlo jen o jeho brilantní esej Proč nejsem komunistou. Josefova díla dnes na aukcích výtvarného umění trhají rekordy, ale tím víc deprimující je konec jeho života.
