Co může dělat než sloužit těm, kdo mu poskytují výdělek. Není náhodou, že tihle lidé ve svých pracích utíkají i k pornografii. Ten člověk musí nenávidět svět kolem sebe, on se musí stydět, a proto plivá po všem, proto se snaží obrátit svět naruby, jeho nejhnusnější stránku ukazovat, což svědčí ne o světě kolem něj, ale o světě v něm. O vnitřním rozkladu těchto lidí.“
Saxofonové sólo z Washingtonu. S prezidentem velké demokracie mi v Redutě bylo dobře, psal před 30 lety Škvorecký |
To není charakteristika nějakého dnešního „dezoláta“, tak v roce 1974 kádroval komunistický ideolog Milan Matouš v rozhlasovém pořadu A léta běží Josefa Škvoreckého, který v roce 1969 zůstal se Zdenou Salivarovou v Kanadě. Škvorecký dostal od strážců komunistických hodnot nakládačku už koncem 50. let, když jeho Danny Smiřický poprvé zbořil národní mýty. Výše citovanou diagnózu mu ale zajistil román Mirákl, který v Sixty-Eight Publishers vyšel v roce 1972. Román Zbabělci byl Škvoreckého zdařilou prvotinou reflektující konec protektorátu, ale teprve zralý Danny nás provedl panoptikem reálného socialismu s patřičnou dávkou cynického nadhledu, erotiky a drsného humoru:
Historie mé účasti na zázraku začala zvětšeným falusem; ne symbolickým, ale mým vlastním, zle postiženým gonorrhoeou, jež nemohla pocházet od nikoho jiného než od profesorky ruštiny Ireny Znenáhlíkové. Přijela na hradišťské školení rovnou z Bulharska, kde pomáhala budovat velký prasečinec. Na stavbě pracovali také brazilští černoši, jejichž profesí bylo mládí a pokrok a kteří objížděli svět jako honorovaní bojovníci za mír.
Danny Smiřický v Miráklu je sváděn a sveden svou sedmnáctiletou studentkou Liškou, což zjevně nahrálo oné poznámce o pornografii. Ale Danny má vážnější škraloupy. Začíná učit v roce 1949 a zprvu spíš nezúčastněně pozoruje, jak komunistická ideologie plíživě nahlodává základy světa, v němž dosud žil. O dvacet let později se jako autor lehčích žánrů snaží tím marasmem proplout.
Jednou totalitou to nekončí
Škvorecký dvěma nejlepšími exilovými romány, Miráklem a Příběhem inženýra lidských duší, nepobouřil jen komunistické ideology, naštval i mnoho reformistů, disidentů a exulantů. Legendární scéna z hradní recepce v létě 1968 v románu Mirákl:
Tam, uprostřed hloučku ctitelů, seděl na zídce první tajemník a světoznámý dramatik mu cosi naléhavě vykládal.
„Můžete mi věřit, pane tajemníku,“ tvrdil dramatik. U nás jsou pro socialismus prakticky všichni... Vezměte si například mě. Můj otec byl milionář, takže já osobně bych návratem ke kapitalismu mohl jen získat. Ale mě, na mou duši, nikdy nic takového ani nenapadlo. Mě nezajímá majetek. Já dělám divadlo a to je na tom potencionálně mnohem líp v socialistickým zřízení.“
„Možno že jste talentovaný. Můžete se plně vyžít v divadle,“ snažil se tajemník mluvit česky. „Možno že vy a já to myslíme dobře. Ale je otázka, či to každý myslí dobře.“
„Absolutní většina to myslí dobře,“ pravil rozhodně dramatik. „Socialismus je epiteton constans moderní doby.“
V Náchodě byla odhalena lavička rodáka Josefa Škvoreckého |
Letní idylu rozbijí vojska bratrských armád. „Experiment se nezdařil,“ říká spisovatel Očenáš Dannymu ráno 21. srpna 1968. Zatímco pohyb sošky sv. Josefa při mši pátera Doufala, který je literárním obrazem umučeného Josefa Toufara, lze považovat za Boží dílo, „zázrak“ pražského jara autor reflektuje jako nebezpečnou hru, v níž se mnozí chovají nezodpovědně a furiantsky navzdory reálné geopolitické situaci.
Škvoreckého pohled je v protikladu k dnešní přehnané glorifikaci tohoto období i stále rozšířenějším představám, že všechno zlo k nám v srpnu 1968 přivezly ruské tanky, zatímco krvavá 50. léta s dvěma sty tisíci politickými vězni v base a na uranu a mnoha budoucími aktéry pražského jara ve stranických funkcích jsou upozaďována. Danny je přesvědčen, že provokace sovětských vládců a ignorování jejich výhrůžek nemůže skončit dobře. Díl jeho prozíravosti by si dnes měli vypůjčit i čeští a světoví lídři.
Škvoreckého neortodoxní výklad historie však zřejmě dráždí i dnešní ideology. Jak jinak vysvětlit fakt, že střední školy nabízejí v maturitní četbě většinou jen Zbabělce, občas zfilmovaný Tankový prapor, ale na zralé autorovy romány není čas ani výraznější prostor v médiích? Proč se vedou diskuse o tom, zda se Škvorecký nepřežil? Jeho celoživotní tvorba nese jasné poselství: neschopnost samostatně myslet nekončí pádem jedné totality.
Zemřel Josef Škvorecký, autor Zbabělců a slavný nakladatel |
Byť při četbě Škvoreckého mrazí z věčně se opakujících bludů, které nás zase dohánějí, je autor také skvělým vypravěčem anekdot. Vzpomeňte na poúnorové maturity ze sociální „pavědy“ v Miráklu, při nichž musí maturantky užrat komisi:
Zazněl gong, tak nemarxistický zvuk jsem neočekával. Dveře se otevřely a do sborovny vešel zajímavý přelud: sedm objektivně nejpěknějších žákyň čtvrtého ročníku, každá ve svazácké košili, přes ňadra poněkud našponované. A na těch ňadrech přes uniformu správných názorů každá přišpendlenou feudální kraječkovou zástěrku jevištní komorné. V rukou opatrně nesly stříbrné podnosy s občerstvením.
Čekám, kdy se do Škvoreckého pustí zastánci politické korektnosti, genderoví aktivisté či bojovnice proti sexismu. A protože nejlepším dárkem pro každého spisovatele je četba jeho knih, přeji Dannymu zástupy nadšených čtenářů i v novém tisíciletí. Pro mě bude Josef Škvorecký vždycky nejlepší.
Autorka je češtinářka a spisovatelka
